Původně jsem chtěla volit v Česku, kde mám trvalý pobyt, rodinu a zájem o politické dění. Bohužel jsem přehlédla lhůtu, kdy se musí cizinec hlásit na úřadě svého českého bydliště, aby byl zapsán do seznamu voličů, a tak jsem hlasovala korespondenční cestou v Rakousku. Nevolit pro mě alternativou nebylo.
Vyrůstala jsem v demokratické zemi, kde jsou svobodné volby od konce druhé světové války samozřejmostí. Chvíle, kdy můžu udělat křížek, kde chci, a hodit svůj lístek do urny, mi stále připadá skoro posvátná. Přeháním? Možná. Ale není právě tento akt základem účasti občanů na společenském uspořádání? Pro mě to platí nejen na národní, ale i na evropské úrovni.
Jsou volby do Evropského parlamentu zbytečné? Prezident by byl radši, kdyby „jednotlivé parlamenty posílaly své poslance do evropských organizací a orgánů", tak jak tomu bylo dřív, před rokem 1979. Demokratický deficit Unie často kritizuje, a zároveň volá po návratu do času, kdy přímé volby nebyly a demokratický deficit byl mnohem větší než dnes. Nedává mi to velký smysl.
Můj život se odehrává mezi dvěma světy: mezi českou, čím dál tím víc euroskeptickou společností a světem evropské instituce, pro kterou pracuji. Rozpory a myšlenkovou vzdálenost mezi oběma světy vnímám ostře, sladění je občas obtížné. Pravidelný kritický odstup od obou světů je na druhé straně zajímavou perspektivou.
Evropský parlament má konkrétní vliv na činnost evropských orgánů. Spoluvytváří legislativu v oblastech, kde se členské státy rozhodly pro společný postup, od ochrany spotřebitelů až po životní prostředí a azylovou politiku. Spolu s členskými státy EU zastoupenými v Radě projednává a přijímá rozpočet Unie. Kontroluje činnost Evropské komise a Evropské centrální banky.
Evropská integrace je pozoruhodný projekt, který trvá víc než padesát let. Myslím si, že celkem úspěšně. Dnes jsou její četné vymoženosti tak samozřejmé, že už sotva stojí za řeč. Svým způsobem se stala Unie obětí vlastního úspěchu.
Unie se dá snadno kritizovat. Pavel Telička ji trefně přirovnal k míči, „do kterého si každý rád kopne". Ano, struktury jsou mnohdy byrokratické, jednání složitá a výsledky ne vždy ideální. Demokratické umění vyjednávání a vybalancování zájmů trvá.
Ptáte-li se mě, zda se cítím jako Evropanka, odpovím bez váhání: ano. Není to dutá fráze, je to víc než pocit geografické příslušnosti ke kontinentu a vědomí o sdílení společné historie, a určitě to není „postnacionální utopická vize".
Je to pocit velmi konkrétní, pocit loajality a sounáležitosti s Evropou společných hodnot, s Evropou, kde se podařilo překonat stíny nacionalistické a totalitní minulosti a která měla odvahu ke vzájemné důvěře. „Současná Evropa je protikladem teze o neomezené národní suverenitě", píše rakouský politolog Anton Pelinka. „Evropa totiž dostala historickou lekci: bezuzdný nacionalismus ji ničí."
Nadále se cítím i jako Rakušanka a jako adoptivní dcera České republiky. Tyto identity nejsou ve vzájemném rozporu, nekonkurují si a jedna není nadřazená druhé. Navzájem se neruší, nýbrž doplňují.
Jakkoliv se stavíte k projektu společné Evropy: volby do jejího Parlamentu zbytečné nejsou. Na budoucnosti Evropy mi záleží. Proto jsem odevzdala svůj hlas.
„Evropské volby jsou zbytečné, tvrdí Klaus"
Anton Pelinka o evropské identitě