A vy ostatní? Hadovko smrdutá, ouško kornoutovité, hnojníku inkoustový, kačenko česká, penízovko ocasatá, ucho jídášovo. Všechny jste zvláštní, překrásné výplody země.
Vedle, v mé kuchyni, čekají v košících a krabicích hřiby všech druhů, křemenáče, kozáci, a klouzci. Co bude s vámi? Mám vás sušit, zamrazit, zavařovat v nálevech?
Vyhodit, radil by lucemburský lékař, jehož jsem před dvěma roky při ordinaci konzultovala kvůli mírným zažívacím potížím a svěřila se s tím, že příčina by mohla být konzumace hub, které jsem sama nasbírala. Vy jste udělala co? ptal se nevěřícně a tvářil se znepokojeně. Sbírání hub a jejich konzumace jsou tam považovány za vysoce podezřelou aktivitu, která by běžného Lucemburčana v životě nenapadla.
V mnoha jiných zemích je to podobné, ačkoliv tam rostou houby velké jako deštníky a hřiby o váze několika kilogramů. Když do těchto lokalit zavítá český houbař, propadne houbařskému šílenství tak, ze se domorodci nestačí divit.
Už dávno neplatí: Co Čech, to muzikant. Správné je: Co Čech, to houbař. Kdyby se ve světě soutěžilo v houbaření, určitě by Češi získali olympijské zlato nebo Nobelovou cenu. V houbaření se jim žádný jiný národ nevyrovná.
Když rostou, vyrazí všichni: babičky s hůlkami, maminy a tatové, ratolesti od půl metru do dvou. Lesní cesty se zákazem vjezdu jsou ucpané zaparkovanými automobily, a hustota houbařů na kilometr čtvereční se začíná blížit turistické sezóně na Václaváku. K tomu všemu pobíhají po lese tisíce psů nejrůznějších ras. Houbařské euforii propadají celé rodinné klany, a všichni sbírají hlava nehlava.
Dobrý český houbař vyráží za úsvitu, kdy jsou lesy prázdné, a sbírá kromě klasických druhů i to, co jiní nesbírají: holubinky, čirůvky, špičky, václavky, ryzce, smrže a muchomůrky. Přesně ví, kde a kdy rostou, a nikomu to neřekne. Houba není rostlina, houba je trofej. Houby jsou organismy svobodné, nedají se vypěstovat. Musíme je najít.
Ovoce ani zelenina v lidech silné emoce nevyvolá, ale houby vzbuzují obdiv a úctu, a někdy i závist. Kdo si nasbírá pár mladých křemenáčů hned pod okny svého paneláku, může si být jist závistivých zraků svých sousedů.
Kdybyste z lesa nesli kbelík borůvek, jahod či malin, všiml by si toho někdo? Po krásném hřibu se ohledne každý. Majitel si jej nese osobně v ruce a dme se pýchou. To je kus! Chovatelé zavřou králíkárny, zahradníci hodí nůžky do stolu, rybáři zahodí udice a všichni vyrazí do lesa s vidinou, že i oni najdou dvoukilové hřiby s půlmetrovým kloboukem.
Přiznám se: i já mívám záchvaty houbařské vášně. Správný český houbař nejsem, neboť moje touha se vyspat, když můžu, je silnější než naděje na úlovek za úsvitu.
Žádná zaručená místa nemám, a často je pozdě, když dorazíme s dětmi do lesa: čeští důchodci a jiní ranní ptáčci ho dávno vysbírali. A tak chodíme do lesa hlouběji, lezeme po mechu a kamenech, a kdyby si moji synové nestěžovali tak hlasitě na marnost naší houbařské výpravy, vnímala bych i nádherný klid. Až mě vyruší Šimonův vítězný výkřik: Hřib!
V tom okamžiku cítím, jak se probouzí v mých žilách lovecký instinkt, jehož intenzita mě samotnou překvapuje: houbařská vášeň.
Použitá literatura:
Houby jako hobby. Astrosat, Ivos
Josef a Marie Erhartovi: Houbařský atlas. Finidr
Pavol Škubla: Nový atlas hub, Príroda