V příloze jednoho velkého deníku vyšel na začátku roku rozhovor s Lucií Bílou. Za svůj největší úspěch považuje větu svého tatínka: „Na to, že jsi ženská, jsi fakt dobrá.“ Díky, tatínku.
Nebudu brojit proti šovinistům všeobecně nebo Klausovi zvláště. Nicméně jsou tyto výroky symptomatické stavu mysli, s kterým se v Čechách často setkávám.
Mezinárodní den žen byl v Čechách komunisty tak dokonale zdevalvován, že pro většinu lidí nic neznamená. Feministky jsou považované za fialové příšery a jednu z největších společenských hrozeb. Fialové laclíky nenosím, a na krátko ostříhaná taky nejsem. Přesto se mě občas někdo ptá s úzkostí v očích: „Jen doufám, že nejsi žádná feministka?“ Neboj, hochu, nejsem. Nebo ano?
Přemýšlím, co pro mě feminismus znamená. Moje maminka vyrostla v rakouské vesnici, kde byla velká ostuda mít nemanželské dítě či rozvádět se s mužem. Ženy měly děti a zůstaly doma. Sebevědomí, co to je? Muži měli pravdu, a konflikty se neřešily vůbec nebo hysterickým výjevem. Maminka si představovala život jinak, ale neuměla říct ne a postavit se na vlastní nohy. Jsem jiná, ne díky výchově rodičů, nýbrž díky vzorům z venku. Ne vše bylo vždy samozřejmé a jasné.
Samozřejmé pro mě bylo, že budu studovat, pracovat, žít samostatně, a nemít komplex z toho, že do třiceti nejsem pod čepcem. Samozřejmé bylo být s mužem, jenž nemá za potřebí vyléčit si mindrák u bojácné princezny, kde může být lacině hrdinou. Můj manžel nemá problém s tím, že vydělávám víc než on. Považuje za přirozenou společnou péči o děti, vždyť jsou to děti i jeho. Nestyděl se být nějaký čas doma na otcovské dovolené. Nemusím prosit, aby „pomáhal“ v domácnosti. Ví, že domácnost a rodina nejsou pro mě jedinou životní náplní.
Nyní se mu v práci otevřely zajímavé možnosti, a může počítat s mou podporou. Mám poloviční pracovní úvazek. Jsem přesvědčená, že ve flexibilizaci práce leží budoucnost, mimo jiné to bude i klíčový krok k navýšení porodnosti.
Rovnoprávnost je pro mě taková samozřejmost, že o ní už moc nepřemýšlím. Což je chyba. Společenská realita ukazuje, že není vyhráno. Při stejné kvalifikaci vydělávají ženy za stejnou práci stále o čtvrtinu míň než muži. Když se žena chce dostat přes skleněný strop, musí být dvakrát tak dobrá jako muž.
V politice je žen stále zoufale málo, obzvlášť tady v České republice. Proč se tak kritizuje možné upřednostňování na základě pohlaví? Vždyť se celou dobu nic jiného nedělalo než že se preferovalo na základě pohlaví. Vybírali se muži. Nehrozilo, že za pár let budou mít děti a chtít s nimi zůstat doma.
Děti nemají v praxi žádný vliv na pracovní čas mužů. Úspěšný muž buduje kariéru a neřeší, zda by mohl redukovat pracovní úvazek a strávit víc času doma. Kariéra má přednost. Vždyť makám za rodinu, měli byste být za to vděční.
Ženy složitě řeší, jak skloubit práci s rodinou a mají stále latentní špatné svědomí, že pracují a nejsou celý čas s dětmi. Jaký muž má z toho špatné svědomí? Neznám žádného.
Za velkou vymoženost feminismu považuji možnost volby. Naše individuální potřeby a rozhodnutí váží víc než tlak médií a názor tchýně.
Moje přítelkyně Jarmila zůstala doma, protože to chtěla. Chtěla být matkou na plný úvazek. Nezblbla. Není to žádná idyla, a občas má „nervy v kýblu“, jak napsala nedávno jedna matka na rodině.cz. Ne každá rodina může počítat s hlídací babičkou, jak je to v Čechách tradicí.
Jiná kamarádka se podělí s manželem o péči o dcerku. Oba pracují na volné noze. Ráda si na manžela stěžuje. Nechal dcerku jít ven jen v tenkých gumácích, když byly dva stupně. Když se vrátí kamarádka večer domů, jsou na stole ještě hrnky ze snídaně. Nedávno telefonoval manžel dvě hodiny s bratrem, zatímco dcerka koukala na video. Když nejsem doma, všechno se zhroutí. Říká ona.
Sedíme mezi židlemi. Víme, co chceme, co bychom měly a mohly. Na jedné straně vidíme svoje přání a cíle, na druhé svoje úzkosti, strachy a zatuchlá klišé. Stále je velice živý mýtus o krkavčí matce.
Chybí nám sebevědomí a vzory. Trpíme příliš velkými požadavky v každodenním životě. Mnoho žen se večer cítí jak troska. Není hanba zaplatit si jednou týdně uklízečku. Nestojí to svět.
Feminismus se stal individuálním tématem, už se neodehrává hlavně na strukturálně-politické úrovni. Není to vlastně dobře? Je to možná náš úkol do příštích let. Vyjednávání s muži o každodenní spravedlnost. Když ty půjdeš v sobotu s kámoši na fotbal, tak já půjdu v neděli sama do kina. Kdybys pracoval týdně o pět hodin míň, mohla bych vzít tu nabídku. To je jedna věc.
Druhá věc je – pardon – prokletý perfekcionismus, s kterým se musíme konečně rozloučit. Za perfekcionismus nás nikdo nemiluje. Chytrá kolegyně mi vyprávěla, že závidí kamarádce, u které panuje doma střední chaos. Nemyslí si o ní, že je nepořádná ženská, nýbrž: tady bydlí pracující maminka, která má větší sebevědomí než já. Menší dávka perfekcionismu znamená také nechat muže udělat část práce tak, jak to on považuje za dobré. Bez neustálého vměšování se.
Feminismus není nic jiného než chtít stejná práva a stejné šance pro ženy. A také je využít. K tomu se, hochu, bez váhání hlásím.