Reklama
 
Blog | Angela Rogner

Na povel se děti nerodí

Evropané se málo množí. Můžou za to sobecké ženy. Kariéristky, které odmítají rodit a dávají přednost mrzkému penízi, vzdělání a profesnímu úspěchu.

Vzhledem k dlouhodobě nízké porodnosti se mnohde zvedá morální ukazovaček, a z reprodukce se stává společenská povinnost. Kdo děti v určitém věku nemá, je pod tlakem a měl by se laskavě ospravedlnit. Rodit jako záchrana národa.

V Německu se vede v rámci debaty o porodnosti kampaň, která rodinu, genetický zárodek společnosti, vychvaluje jako vzor altruizmu. Kdo v reálné rodině žije, všimne si, že se skutečným altruizmem nemá rodina společně tolik, jak se na první pohled zdá. Daří-li se rodinnému soužití, tak je to spíš díky vybalancování rozmanitých zájmů, střídavým kompromisům, lásce a veselí v chaosu.

Je altruistické mít děti? Myslím, že nikoliv. Kdo myslí při tak osobním rozhodnutí na svou reprodukční povinnost vůči společnosti a nevyřešenou důchodovou reformu? Touha mít rodinu a nezůstat sám, mít dítě jako svého pokračovatele, své životní dílo, zvědavost na zázrak nového života, dar společné lásky, jsou legitimní, ale ve své podstatě sobecké důvody.

Mít děti už není osudem tak jako dřív, nýbrž vědomá volba. Z této skutečnosti musíme při dalším uvažování vycházet.

Je možné děti nemít. Anebo založení rodiny odkládat na později. Právě ženám (proč ne mužům?) se takový postup často vyčítá.

V evropském průměru rodí žena poprvé ve třiceti. V Německu, Itálii a Španělsku většina žen dokonce až po třicítce. V České republice činí průměrný věk prvorodiček 26 let, se stoupající tendencí. V zemi, kde bylo za komunismu běžné mít dítě na prahu dospělosti, není nálepka „stará matka“ pro pětatřicetiletou ženu žádná vzácnost. V mnoha jiných zemích by platila za placatou nepravdivost. Nejen ze sociálního, ale i z lékařského hlediska se hranice posouvají. Mnozí gynekologové v západní Evropě považují za ideální věk stát se matkou, z ryze medicínského hlediska, období mezi 25 a 35 lety. Ze sociálního hlediska ideální věk neexistuje. Je navýsost individuální.

Dnešní ženy jsou biologicky mladší, tělesně a duševně svěžejší než jejich předchůdkyně z předešlých generací, jež byly ve čtyřiceti značně vyčerpané.

Nezapomeňme, že i dřív rodily ženy v polovině života. Avšak ne poprvé, nýbrž potřetí, počtvrté, popáté. Sexuální život a početí byly spojovány, neboť nebyla spolehlivá ochrana proti nechtěnému otěhotnění, a protipotratové zákony byly přísné.

U žen, které se stávají matkami později, můžeme rozlišovat dvě skupiny: ženy, které si přály mít děti v mladých letech, ale z různých důvodů je mít nemohly. A ženy, které si vědomě přejí mít děti po třicítce. Mnohé mají dobré vzdělání, profesní úspěch a podobný přístup k životu.

Pozdní mateřství má bezpochyby svá úskalí. Od pětatřiceti se pravděpodobnost spontánního otěhotnění postupně snižuje, aby začala ve čtyřiceti výrazně klesat. Děti nemůžeme plánovat. To je pro mnohé v dnešním světě, kde máme tendenci svůj život do posledních podrobností organizovat a plánovat, bolestivé poznání. Paralelně stoupá pravděpodobnost výskytu Downova syndromu u plodu. Ve čtyřiceti činí 1:100.

Věk matky má na vývoj dítěte vliv. Studie ovšem ukázaly, že je marginální ve srovnání s rodinným a sociálním kontextem, do něhož se dítě narodí. Důležitější než matčin věk je její ochota naladit se na vlnu dítěte a navázat s ním dialog, aby se tento elementární vztah podařil.

To je všechno moc hezké, namítají mnozí, ale k čemu nám takové úvahy jsou, když hrozí demografický kolaps? Tento moment je ideální příležitost k odhalení skutečných příčin nízké porodnosti.

Troufám si tvrdit, že skutečnou příčinou není ženská svévole, ale antidětská a antirodinná společnost. Plodnost v moderních blahobytných společnostech stoupá tam, kde je splněno několik základních faktorů: zaprvé optimistický pohled do budoucnosti. Za druhé flexibilnější pracovní svět, i pro muže. Lepší možnosti, jak skloubit práci s rodinou, místo svalování výhradní odpovědnosti na bedra žen a vyhlášení kontraproduktivního ultimata: buď děti anebo kariéra. Za třetí muži s odvahou k aktivnímu otcovství. Za čtvrté opora v rodinném a přátelském prostředí. Za páté daňové úlevy. Za šesté co nejvíce míst, kde děti neruší a nebo se považují za pouhý fejetonistický problém. A v neposlední řadě: střízlivý pragmatismus, který děti neglorifikuje jako jediný smysl života.

Ve Francii, ve skandinávských a některých jiných evropských zemích je společnost dětem patrně nakloněnější, ženy mají i jako matky možnost vést nadále mnohorozměrný společenský život, a mnozí muži neuvízli v zatuchlých konvencích. Právě tam se porodnost znovu povzbudila. Nad tím bychom se měli zamýšlet.

Co ovšem porodnost žene na úplné dno, je citový nátlak a moralistický povel k plození dětí a návratu do dob, kdy antikoncepce nebyla a ženy zůstaly doma. Na povel se děti nerodí. Mělo by být větší samozřejmostí je mít. Aby se nestaly náročným existenciálním superprojektem.


Literatura
:
Práce rakouské socioložky Dr. Petra Fosen-Schlichtinger o pozdním mateřství
Wikipedia o demografickém vývoji v Evropě

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama