Reklama
 
Blog | Angela Rogner

Mimozemšťanka Kati

„Katharina Seidelová, mimozemšťanka Kati, pocházela z Banátu, z Bakova. Buď se někdo z její vesnice vykoupil ze seznamu a nějaký lump ji sebral jako náhradu. Nebo byl ten lump sadista a ona byla od počátku na seznamu mezi prvními. Narodila se slabomyslná a celých pět let vůbec netušila, kde je.“

Kati byla v roce 1945 deportována do ruského pracovního lágru spolu s 80 000 německy mluvícími obyvateli rumunského Sedmihradska a Banátu. Na Stalinův rozkaz měli otrockou prací splatit válečný dluh.

Poslední román loňské nositelky Nobelovy ceny za literaturu Herty Müllerové vyšel nyní i v českém překladu: „Rozhoupaný dech“. Četla jsem originál a byla zvědavá na překlad. Radka Denemarková to neměla jednoduché, ale mám pocit, že odvedla výbornou práci.

Nejedná se o další autobiografický příběh z lágru, jeden z mnoha, ale o jeho přeměnu v literaturu. Herta Müllerová pracuje s jazykem věcně a soustředěně, zavádí poetické novotvary („Atemschaukel“, „Herzschaufel“, „Wangenbrot“) a líčí se stísňující přesností lágr a koksovnu, kde vězni pracovali. Věcnost je možná jediný způsob jak o životě v lágru snesitelně vyprávět, neboť věci říkají vše: uhlí, cement, struska, sníh, slupky od brambor a snění o bramborách; chléb, který je mokrý a těžký uprostřed a dobře propečený a lehčí na  okraji; dostaneš víc, když ti zváží rohový kus. A slina, jíž můžeš nastavit zelňačku.

Reklama

„Mimozemšťanka Kati nebyla schopna žádné práce. Nechápala, co je norma, rozkaz nebo trest.“ Během nástupu sedí v řadě uprostřed, ve sněhu. Velitel Šištvanjonov huláká: „Vstávej, fašistko.“ Kápo Tur Prikulič ji popadne za cop a trhne, a když ji pustí, zase si sedne. Kopne ji do kříže, až se předkloní a lehne na břicho. Jindy si sedne ztichle vedle něj, lehne si mu k nohám a ušankou mu leští boty. Prikulič jí stoupne na ruku, ale ona ruku vytáhne a začne mu leštit druhou botu. Stoupne jí na ruku i druhou nohou. Když nohu zvedne, Kati vyskočí a řítí se s třepotajícími se pažemi řadami nastoupených. Mimozemšťanka Kati obnažuje „nesmyslnost existence panstva“. Aby se neblamoval úplně, kápo Prikulič zkrotne.

Román „Rozhoupaný dech“ líčí osud mladého Lea Auberga, alter ega básníka Oskara Pastiora. Jako sedmnáctiletý toužil po svobodě, po dobrodružství, po místě, kde nemusí skrývat své pravé homosexuální já, tak jako v rumunském provinčním městečku na konci války. Ruské seznamy jsou pro něj příslibem neznámého, nového života. Při nástupu do transportu netuší, jaké peklo ho čeká. Přežil a vrátil se, i díky větě, kterou mu babička dala na cestu: „Vím že se vrátíš.“ Tato věta ho udržela při životě. Je to jeho příběh a příběh všech, kteří tam byli a nevrátili se. Hluchoněmá Mitzi, rozmačkaná mezi železničními vagony. Kati Meyerová, zasypaná v cementové věži, nebo Irma Pfeiferová, udušená v maltě. Kniha neobsahuje jediný otazník, neboť vypráví o jedné jistotě: muka a utrpení postihnou vždy jednotlivce.

Jen Kati je jako zvíře, ani anděl hladu se v jejích instinktech nevyzná. „Vyhledával ji jako nás všechny, ale nevkradl se jí do mozku.“ Na Kati odčiníme, říká Leo, co způsobujeme jiným. „Pokud žije mezi námi, znamená to, že jsme sice schopni mnohého, ale ne všeho.“

Jednoho dne ji potká u mraveniště. Položené ruce se jí hemží černou havětí, těla mravenců si olizuje.

„Zeptal jsem se: Kati, co to děláš.

Dělám si rukavice, šimrají, řekla.

Není ti zima, ptal jsem se.

Řekla: Dnes ne, zítra. Maminka mi upekla makové rohlíčky …

Tu se jí ruce zase zahemžily černí. Než mravence slízla, zeptala se: Kdy skončí válka. Řekl jsem: Už je dva roky po válce. Pojď, vrátíme se do tábora.

Řekla: Copak nevidíš, teď nemám čas.“

 

***

Román „Atemschaukel“ vyšel česky tento podzim v nakladatelství Mladá fronta, v překladu Radky Denemarkové a pod názvem „Rozhoupaný dech.“

 

Herta Müllerová se narodila v roce 1953 v západorumunské obci Nitzkydorf v německy mluvící rodině. Její otec sloužil za války v SS, oba rodiče byli deportováni do ruského pracovního lágru. Herta vystudovala němčinu a rumunskou literaturu na Temešvárské univerzitě. Než se dala na dráhu spisovatelky, živila se jako překladatelka ve strojírenské továrně. V roce 1979 byla vyhozená poté, co odmítla spolupracovat s rumunskou tajnou policií. Securitate ji sledovala, vyslýchala a zastrašovala. V roce 1987 se vystěhovala do Německa.

 

 

Básník Oskar Pastior, jehož osud Herta Müllerová mapuje, se snažil po návratu domů začlenit do společnosti, ale nepodařilo se mu to. Lágr ho ze svých spárů nepustil. Emigroval do Rakouska a usadil se ve Štýrském Hradci, kde jsem sama žila dvanáct let. Neznala jsem ho, ale shodou okolností jsem v 80. letech bydlela v podnájmu u jiného starého pána ze Sedmihradska. Téma vyhnání a deportace německého obyvatelstva ve východní Evropě bylo tenkrát tabu i u nás. V roce 2006 Oskar Pastior zemřel, zveřejnění knihy se nedočkal.

„Mé ráchání v problémech. Potřebuju blízkost, ale sám sebe všanc nedám. Ovládám hedvábný úsměv při změkčilém ústupu. Od dob anděla hladu nikomu nedovolím, aby mě vlastnil. Nejtěžší z památečních cenností je nutkání pracovat. Je to nucená práce a záchranná výměna naruby. Usadilo se ve mně milostiplné nutkání, příbuzný anděla hladu. Ví, jak se cepují ostatní památeční cennosti. Vyšplhá se do mozku, navodí okouzlení nucenou prací, protože se bojím být svobodný.“

 


 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama