Zdá se, že jedině zrak nám zajišťuje přístup do světa. Slepota je negativně obsazený pojem. Tápeme naslepo, a slepá vášeň a zuřivost nic dobrého nevěstí. Nevidomost rovná se nevědomost.
Být skutečně nevidomý znamená být vyloučen z přístupu k mnoha věcem, a nutnost přizpůsobit se naší vizuální společnosti. Jaké to je, když na vlastní oči nemůžete spoléhat?
Kavárna Potmě na pražském Ovocném trhu je velký, černý kvádr. Před vchodem čeká fronta. Mám štěstí: na stůl pro čtyři lidi se hledá osoba, která přišla sama. Hlásím se.
Dostaneme pár pokynů a čtyři malé žetony. Náš nevidomý průvodce vezme mou pravou ruku a zavěsí ji do své levé. Mladý muž za mnou položí ruku na mé rameno. Od okamžiku, kdy se v předsíni zavírají dveře do vnějšího světa, panuje tma.
Přes vchod do kavárny pokračuje průvodce bez váhání dál, a míří k našemu stolu. Tma je absolutní a neproniknutelná, „černá jako smůla“, napadne mě. Ani náznak odstínu světla. Průvodce položí mou ruku na stůl. „To je Váš stůl, to je Vaše židle.“
Moje ruka přejede kontury stolu, a náhle potkává jinou. „Pardon“, smějeme se oba. Uprostřed stolu narazím na zvláštní nádrž, jejíž vnější obal se zdá být z rýhované gumy, a vnitřek z chladné ocele. Váza? Ne, nádoba na papíry od balíčků cukru!
Náhle se ozve ze tmy za mnou hlas. „Dobrý den, jmenuji se Martin, a jsem váš číšník. Dáte si kávu, čaj, nebo vodu?“ Objednám preso. Martinův hlas zmizí ve tmě tak náhle, jak se objevil.
Tma je nečekaně hlučná. Ze všech stran, zepředu, zezadu, zleva a zprava pronikají hlasy ke mně. Sotva rozumím, co říkají. Špatně se mohu soustředit na hlasy u stolu. Jako tlumočnice jsem přitom zvyklá pracovat s lidským hlasem. Ale tato motanice hlasů, bez možnosti optického přiřazení, je mi poněkud nepříjemná.
Po chvíli přestanu chtít něco vidět. Je nemožné určit, v jaké pozici v prostoru se nacházím. Uprostřed? V koutě? Jak daleká je stěna? Jak vysoký strop? Kdybych neviděla kvádr zvenku, netušila bych rozměry místnosti. Někde nalevo ode mě nečekaně hučí voda z kohoutku.
Číšník Martin je tu. Než postaví šálek na stůl, lehce se mě dotýká. Do pravé ruky mi tlačí lžičku a cukr. Trefím do kávy? Zvednu šálek a snažím se poznávat rozdíl mezi jeho obsahem a okolím, ale žádný není. Všude hustá tma jako v pytli.
Jak omezeni vlastně jsme. Vizuální stránka našemu každodennímu životu dominuje. Přitom jsou věci krásné nejen proto, že hezky vypadají. Ve tmě se stávají jejich neviditelné komponenty zajímavými, a stanou se nutným základem pro jejich pochopení. Povrch šálku, hmatatelná povaha stolu, hluk v kavárně, závan větru, to, co je přítomné vždy, posouvá se nyní do středu našeho vnímání.
„Kde jsi?“ „Tady!“, „Kde to je – tady?“. Už není samozřejmé, kde to je. Musíme to nahmatat, vycítit a dát do slovní podoby. Platí dialogický princip: „Jedině skrz setkání se učíme“.
Volám po Martinovi. Bez cizí pomoci bych cestu ven nenalezla. Ano, ten svět není chudší, je jiný. Zde vědí nevidomí víc.
Přes mezeru ve dveřích do vnějšího světa pronikne ostré světlo. Rychle zavřu oči a nasadím sluneční brýle. Vracím se z jiného světa.
www.svetluska.net
Kavárna Potmě byla otevřena od 6. – 13. června.
Obrázek namalovala nevidomá Pavla Francová-Valníčková.