Přitom se kamarádka nikdy moc nesnažila, aby byla to, co si
tradičně představujeme pod dokonalou matkou: trpělivá a obětavá, důsledná a vždy
k dispozici. Chodila do práce, měla své nálady a na děti i manžela pravidelně
křičela.
Při rozhovorech o výchově dětí, které občas vedu s jinými
matkami, přichází řeč samozřejmě i na latentní komplex viny, jímž trpí snad
všechny, nejen pracující matky. Veškeré problémy, které naše děti mají, ať už skutečně,
nebo jak se domníváme, připisujeme naší „špatné" výchově. Neměla jsem být víc
doma? Neměla jsem na ně být milejší nebo naopak přísnější? Neměla jsem se
snažit víc, aby táta od rodiny neodešel? Dítě zlobí? Rozmazlený fracek. Špatně se učí? Moje vina, nevěnovala jsem
se mu dost. Fetuje? Mea culpa.
Kamarádka se tím očividně netrápí. Její děti zlobí jen minimálně,
dobře se učí a nefetují. Moje děti ve věku, kdy by mohly brát drogy, ještě
nejsou, ale jinak jsem s nimi už zažila leccos. Snadné to s nimi
nikdy nebylo. Na konci rozhovoru mi kamarádka doporučila: „Řekni si prostě: I
am a good-enough-mother. Jsi dosti dobrá matka."
The good-enough-mother, koncept dosti dobré matky, pochází
od britského analytika a pediatra Donalda Winnicotta. Matky i otcové si dnes se
svou rolí dělají mnohem větší starosti než dřív, kdy se na narození dítěte i
jeho výchovu nahlíželo s větší samozřejmostí. Dnes se jich rodí málo a rozpoutává
se kolem nich nevídaný kult. Všechno chceme dělat perfektně, každý nezdar považujeme
za své selhání.
Dosti dobrá matka podle Winnicotta poskytuje dítěti
prostředí, které ho emočně podrží. Naopak úvahy o tzv. perfektním mateřství nás
dovedou k paradoxu. „Perfektní" matka, která uspokojí každou potřebu dítěte
ještě dříve, než si ji dítě stačí uvědomit, mu vlastně nedá možnost zažít a
naučit se zvládnout frustraci. Nedovolí dítěti psychicky růst, neposkytuje mu
prostor pro jeho rozvoj. Je „příliš dobrou matkou" (too-good mother).
Winnicott byl přesvědčen, že pro vývoj dítěte je důležité,
aby matka dělala to, co dělá s radostí, aby se chovala autenticky, a tak
našla sama pro sebe v mateřství uspokojení.
Příliš dobrá matka jsem určitě nikdy nebyla. Moje děti
frustrace zažily a pravidelně jsem byla autentický sobec. Že bych byla aspoň
dost dobrá matka?
Ve dvou věcech nabízí Winnicott útěchu pro matky trpící
komplexem viny. Zaprvé: lidské bytosti selhávají dnes a denně, matky
nevyjímaje. I toto selhání může být sdělení směřované k dítěti. Zadruhé:
genetická výbava a predispozice mají větší vliv, než si myslíme. Moje kamarádka
pracovala víc než já, a přesto má tak povedené děti.
Neexistuje jednoznačný, všeobecně fungující způsob jak správně
vychovat dítě, neexistuje žádná jednoznačná soustava pravidel, kterými by se
všichni „dobří" rodiče mohli řídit. Neměli bychom přemýšlet i o tom, zda se my
cítíme bezpečně ve svém rodičovství a ve vztahu k dítěti? Jistě, je dobré
být pečlivý v tom, co děláme ve vztahu k dítěti, ale neměli bychom být zvýšeně
úzkostní. A vůbec, měli bychom se zbavit
představy, že nejsme dobrými rodiči.
Kéž by to bylo tak jednoduché.