Reklama
 
Blog | Angela Rogner

Bílá stuha

„Nevím," začíná vypravěč, „zda příběh, který chci vyprávět, odpovídá ve všech podrobnostech skutečnosti. Nicméně si myslím, že vám musím popsat podivné události, které se přihodily v naší vesnici, neboť mohou osvětlit, kam naše země směřovala."





V Eichwaldu, vesnici na severovýchodě Německa, se
v předvečer první světové války dějí strašlivé věci. Doktor se těžce zraní
při pádu z koně, který zakopne o tajně
natažený drát. Selka zahyne na pile, protože jí přidělili nebezpečnou
práci. Při dožínkových slavnostech někdo zničí statkářovo zelné pole. Krátce
nato vyhoří stodola. Statkářův syn a postižené dítě porodní báby jsou brutálně
týráni. Farářova andulka leží mrtvá na stole, ukřižována nůžkami. Nikdo nic
neví, nikdo nic neviděl. Nikoho to nešokuje. A vždy se v blízkosti
nachází skupina dětí.

Ve vesnici přitom panuje idyla: spořádané selské usedlosti stojí ve shluku kolem
kostelní věže a parádního statku. Dřevěné ploty obklopují zahrady a pole se
pokorně krčí pod vysokým nebem. Vesničané se zdvořile zdraví a děti vychovaně klopí zrak. Ale něco tu není
v pořádku. Lidé ve svých skromných, leč čistých
šatech vypadají jaksi příliš strnule. Práce na polích nepřináší útěchu. Ženy se pohybují nejistě jako
vyzáblí ptáci a dětské oči nejsou způsobné, nýbrž temné a neprůhledné. 

Reklama

Jedině učitel chce věcem přijít na kloub. Co se to, ptá se jako člověk, jehož humanistický
elán působí v přísně protestantském prostředí rozjařeně až nemístně,
odehrává v žácích, v bytostech, které vzbuzují dojem, že jsou
řízeny na dálku? Kde leží klíč k násilí, jež sužuje
vesnici?





Film, ačkoliv jde o kriminální příběh, neprozrazuje,
kdo zločiny spáchal. Nový snímek rakouského režiséra Michaela Hanekeho je
obrazem mravů pozdně feudálního společenství a sondou do systému založeného na
autoritě, permanentním vytváření pocitů viny, vyhrožování trestem a následném,
skutečném potrestání. Jedná se o uzavřený systém, kde se duševní zranění
projevují jako zlomyslnost, závist, otupělost a lhostejnost. Všechno je tabu,
každá maličkost se trestá a duševní
poruchy jednotlivců vedou k poruše celého společenství.

Nelítostně milující pastor uváže svým dětem bílou
stuhu, aby jim připomínal nevinnost a ctnost a zároveň je trestá bičem.
Staršímu synovi nechá přivázat ruce k posteli, aby se neprohřešil na
„nejcitlivějších místech“ svého těla. Chladný lékař ponižuje porodní bábu
pohlavním stykem, který na ní vykonává jako tělesnou potřebu, a v noci
sahá své dceři pod košili.

Nenávist
si klestí cestu skrze tiché slzy. Systém rodí
tichá monstra: děti snášejí tresty s vojáckým
stoicismem a vzápětí je sadisticky vrací. Samozřejmě se nabízí úvaha, do jaké míry je
snímek i výpovědí o úspěchu nacionálního socialismu, jejž později, v dospělosti umožnila právě generace
těchto dětí. Někteří kritici vyčítají snímku muzeálnost a didaktičnost.
Myslím si, že Michael Haneke není ani pedagog, ani moralista. Nevnucuje,
nenabízí jednoznačný, prvoplánový výklad.

Jakmile se stane z principů, ideálů a náboženství
absolutistická pravda, nastoupí nelidskost. Tato absolutizace je původcem
nejen fašistických režimů, ale i terorismu. Přísný protestantismus na konci
vilémovské éry je záměrně vybraným příkladem. „Bílá stuha“ se nás obecně ptá,
na čem se vlastně zakládá vnitřní soulad společenství.

Zlo není tak abstraktní, jak
bychom si často přáli. Začíná maličkostmi každodenního života. Tažením na bitevní pole první světové války
něco začíná i končí. „Tak rychle se svět nezhroutí,“ říká jedna z postav. Přesně to se stane.

 

 

Das weisse Band (Bílá stuha)
Eine deutsche Kindergeschichte (Německý příběh o dětech)

Německo/Rakousko/Francie/Itálie, 2009
Scénář a režie: Michael Haneke
Film získal v Cannes Zlatou palmu a měl by dorazit do českých kin na začátku příštího roku. 

Trailer:

http://www.youtube.com/watch?v=2aaapMYGBJs&NR=1