Komentáře: Žranice

Od: Angela

Angela — Wed, 23 Sep 2009 10:58:38 +0000

Něco takového by tady
bylo absolutně nepřípustné. Starší Češky se schovávají do neforemních šatů, sedí večer doma před televizí a jedí a cítí se osaměle. Jako by od života už nic veselého nečekaly – kromě nározeninových oslav dětí a vnoučat.

Nicméně si myslím, že je všechno stále v pohybu a že clověk volbu má. Jen si musí smířit s myšlenkou, že se nemůže všem zalíbit.

K té holce: typický příklad, jedna z mnoha. S křehkou, mladou psýche zatočil ten zážitek v obchodě (v těch nových riflech se jistě chtěla zalíbit i tátovi) a blbé poznámky kluků. I já jsem si od osmnácti, kdy jsem trochu přibala, dlouho myslela, že jsem tlustá a že bych měla hubnout – když se dnes dívám na fotky, zdá se mi to absurdní.

Od: Angela

Angela — Wed, 23 Sep 2009 10:37:49 +0000

Petro, ano
Cizina nás může inspirovat. Češi nemají velkou sebedůvěru. Tlusté a sebevědomé Angličanky i Irky (!) se mi líbí, na druhé straně jsou ale právě v Anglii eating disorders velký problém, tisk je jich plný; tlak médií je tam veliký. Obecně si nemyslím, že někde jinde je to opravdu lepší, ale v některých věcech se můžeme inspirovat. Angličané víc tolerují excentričnost a svébytnost, zdá se mi. A také vědí, že úsměv a laskavost zpříjemňují mezilidské styky. Myslím, že by se člověk neměl stydět za vybočení z nějaké pomyslné řady; tohoto strachu jsem si v ČR dost všimla. (Nevyvolávat pozornost; neprojevovat na veřejnosti nebo před cizími lidmi emoce, přání, zkratka sama sebe; společenský tlak na ty, kteří z řady vybočují: „Přizpůsobujte se!“).

Mně se třeba líbí sebevědomí starších (často kulatých) žen v zemích středomoří, třeba ve Španělsku. Elegantně a sebevědomě se oblékají (žádné pytle z tržiště), namalují a chodí večer na promenádu klábosit s kamarádkami nebo flirtovat s mladšími muži.

Od: P.

P. — Wed, 23 Sep 2009 09:00:58 +0000

oprava dat
tak slečně je 21 let a končí Bc. Studuje psychologii…

Mimochodem, díky za ten odkaz na Radiožurnál, poslouchala jsem to včera a musím říct, že jsem se zase trošku rozčílila co jsou to za lidi. Sedělo všechno, neuvěřitelné, že se to toleruje.

Od: Petra

Petra — Wed, 23 Sep 2009 08:52:15 +0000

tlusté a sebevědomé
jsem viděla dívky v Británii. S ničím si nedělaly hlavu. A mě se to moc líbílo. Byla jsem tam mnohem svobodnější než tady. Taky si vzpomínám, že když jsem tam někomu řekla čím se zabývám, co je moje práce, co mě baví a co umím, tak mě za to ocenili. U nás ne. Málokdy. Takže vidím v tom to nízké sebevědomí (společnosti), a to se myslím u nás v ČR projevuje v mnoha ohledech lidské komunikace. A tlak médií k tomu.

Už abych začala psát ty recepty … 🙂

Od: Petra

Petra — Wed, 23 Sep 2009 08:48:25 +0000

dnes, úplnou náhodou jsem objevila toto:
„…od svých 12ti let jsem trpěla anorexií a bulemíí a sraženým sebevědomím. Za puberty jsem znala jen obchody typu NewYorker, kde největší XL jsem na sobě měla narvané nebo jsem ho vůbec neoblékla.Vlastně to začalo, když mi tam táta chtěl koupit rifle za nějakou odměnu a já tam žádné neoblékla. Pak jsem to obrečela, týden jsem nejedla absolutně nic a byly tři kila dole, pak další týden a další tři. Najednou jsem měla ploché bříško a starší kluci začali mít zájem- teda jen využít-zneužít.
Pak se to se mnou neslo ještě do nedávna, kdy na mě kluci kladli nesnesitelné nároky a já slyšela jen zhubni nebo nadávky a urážky.“

tak toto je zápisek jedné současné vysokoškolačky. Tipuju tak na první ročník VŠ. Objevila jsem ho dnes při prohlížení serveru, kde se prezentují rukodělné výrobky (moje hobby a já tam denně jsem, mám tam svůj obchůdek). Vzpomínám si, že mně taky říkali „moji kluci“, že jsem tlustá, měla jsem 58kg!!… Nechci si stěžovat, jen, že opravdu to okolí se činí. Proč?…

Od: Petra

Petra — Tue, 22 Sep 2009 22:07:07 +0000

pro Jonáše i Angelu
Jonáši, ano, chápu to, pokud je někdo schopen se totálně oprostit od obav co si o něm myslí ostatní, tak je to šťastný člověk 🙂 (kolik z nás to ale dokáže?) Myslím, že to vyžaduje i nějaké zkušenosti. Samozřejmě pokud je možnost z prostředí, které mi nevyhoduje odejít, je to lepší. Někdy to ale nejde. Zrovna v zaměstnání. Pracovat na sebe je určitá svoboda, přesně jak píšete. Mně se taky osvědčilo pracovat tam kde není přímá kontrola šéfova. Nadřízeného mám, ale stresy ohledně komunikace odpadly, protože mě nekontroluje permanentně, za svou práci mám větší odpovědnost, musím odvést výkon, výsledek. To je už moje starost jak se k němu dopracuju. Musím být do jisté míry samostatnější.

Angelo, článek mě opravdu zaujal. Tohle téma mě totiž dost zajímá a myslím, že by se o něm mělo víc mluvit. Jsem ráda, že se tu takový článek objevil.

Od: Jaroslav

Jaroslav — Tue, 22 Sep 2009 21:44:22 +0000

Mobbing skryzá hozba – Nad věcí (27.08.2008 23:05)
Zde se o mobbingu a nejenom o něm mluví i píše.
[http://www.fluctu8.com/podcast-episode/nad-vc%ED]

Od: oldo

oldo — Tue, 22 Sep 2009 21:44:20 +0000

aj ja by som
chcel mať fotoaparát s ventilátorom miesto blesku 🙂

Od: jonáš

jonáš — Tue, 22 Sep 2009 19:20:48 +0000

Nakonec to sama píšete
„To právě nikdo u mě nezpochybňoval, ale stalo se to berličkou k tomu, aby zpochybňovali moje schopnosti“ — čili i když diktátu vyhovíte, nestane se nic pozitivního, jen se nasadí jinej diktát. Tož mně se to kecá, když už to budu mít pomalu za pár .. jak zpíval kdysi Janoušek, „nezávidim vám že jste mladí“ .. a navíc dělám na svym, čili se nemusim extra prezentovat před šéfem a personalistkou. Fakt je, že tenhle „vizuální“ nebo „dojmovej“ tlak za minulýho režimu skoro neexistoval, a tomu politruckýmu se dalo uhejbat, svym způsobem to byla proti současnejm krysim závodům docela idyla.

Od: jonáš

jonáš — Tue, 22 Sep 2009 19:14:32 +0000

Jistě, Petro
ale na tom „jak nás bere okolí“ zas nemusí člověku tolik záležet, pokud má nějaké jiné ukotvení. Respektive do těch okolí, kde mě odmítaj brát takovýho, jakej jsem, můžu třeba přestat chodit .. jejich minus, prostoru kolem je i tak furt tolik, že ho do smrti nestihnu prochodit a prozkoumat. Ale možná to opravdu přijde až někdy po čtyřicítce 😉