Je důležité dívat se kolem sebe a mluvit o nebezpečí….a hlavně sdělovat nesouhlas. M.

Později se pokusím o Holčičky 2.

Doufám, že „průměrný trend“ nebude pokračovat 🙂 Nejsem odbornicí, ale co se mezi lidmi a v nich děje, mně vždy bytostně zajímalo. Vaše blogy jsem četla. Nejsem si jistá, zda poslednímu, „Holčičkám“, úplně dobře rozumím.

K mému článku: vedle profilu pachatele mně zajímá hlavně společenský rozměr: za jakých podmínek je zločin možný? Pachatel nebyl žádný outsider, ale vážený člen místní komunity. To je první zjištění, které by nás mělo znejistit. Rádi totiž odsouváme šílené věci na okraj společnosti, k „asociálům“ a „divným“ lidem. Dále se musíme ptát: jak je možné, že pan F. mohl tak dlouho neohroženě pokračovat ve svém činu? Proč nechtěl nikdo s ním jít do konfliktu?

Mezitím mně mnozi ujišťovali, že na tom činu není nic specificky rakouského. Na činu ne. Ale na podmínkách, které ho umožňovaly, možná ano. Je důležité o nich mluvit a klást si otázky.

Nechci jako pan Marek všechno házet na jednu příčinu, namísto porodů na citovou deprivaci. Podstata je v něčem jiném: snažit se pochopit, jak se takové věci dějí a neodkládat bolest z utrpení „ad acta“. Neutíkat a uvědomovat si, že se zlem v člověku nebudeme „nikdy hotovi“.

Zmínil jste v diskusi F.Koukolíka. Zdali jste zaznamenal jeho novější knihu „Proč se Dostojevskij mýlil?“, ve které upravuje některé předpoklady z „deprivantů“ týkající se podílu dědičnosti na vzniku psychopatie?

Nerezignujme na otázky, ale odpovědi hledejme v poznaných jevech a jejich souvislostech. Co vlastně o onom případu víme? Mnoho ne, a z tohoto pohledu se domnívám, že jinak podnětný článek pana Klimeše nás od pochopení samotného případu spíše odvádí. A nemůže jinak, protože chybí fakta. Tvrdím, že dokud nebudeme vědět více, nemůžeme než spekulovat a utvrzovat se v předsudcích, nebo klást otázky na něž zatím nelze odpovědět. Do doby než bude známo více o motivech a mysli pana F, bude každé naše rozebírání více vypovídat o nás samých než o samotné věci, jak je tomu dle mého i v případě blogu paní Angely.

Aneb: jak se sami změníme, když se setkáme s něčím, co nás zasáhne? Bude výsledkem jen krátké vytržení a pak zapomenutí? Co se musí stát v rovině jevů, aby to donutilo mne a další lidi ke změně?

Není to nakonec dobře, že já a ostatní lidé dokážeme zapomenout, nebyla by snaha o rychlejší změnu škodlivá?

A není předchozí věta jen pohodlným únikem ze zodpovědnosti, abychom mohli žít pořád stejně, jako jsme doteď žili?

Smíme na hlubší otázky rezignovat? Smíme si říci: ať se tím zabývají odborníci? Od toho jsou tu psychologové, takhle hluboko jít není moje starost? Nesnesu to? Ale se zlem se setkávají běžní lidé, nikoliv odborníci, kdokoliv z nás může znát člověka, který přemýšlí jako Fritzl. Když si na ty hlubší otázky nezačneme odpovídat, jak zabráníme tomu, abychom příští „jev“, který bude samozřejmě jiný, než ten předchozí, nepřehlédli?

Máme tu jeden případ zlého jednání, který díky médiím zasáhne spousty lidí. To je „jev“.
Každý se k jevu, který pronikne až k citům, musíme nějak postavit, zařadit ho do svého myšlení: Co s tím udělám? Zavřu nad tím oči? Budu nad tím přemýšlet? Tak tedy: Proč se to stalo? Proč Fritzla nikdo neodhalil? Proč na to nepřišla manželka, děti, úřady? Co dělat, aby se to nemohlo stát znovu?
A osobní rovina po přemýšlení: Budu něco dělat já sám? Napíšu článek? Pošlu někam peníze? Půjdu do nějaké činnosti, kterou se budu osobně snažit zabránit, aby se takové případy děly?

A teď k tomu „hloub“: Začíná jevovou otázkou: jak Fritzl dospěl ke svému jednání? Jdeme po ní hloub: Jsem vůbec ochoten a schopen pochopit druhého člověka? Jaká je moje představa o člověku, umím v druhém pochopit i zlo?