NY, tedy asi myslite NYC je dost specificky-vic nez polovina lidi nad 35 let na Manhattanu je svobodna, tj. vse se toci kolem prace a zije tam hodne ambicioznich lidi. Osobne jsem se tam moc dobre necitil. Treba Kalifornie, kde ted castecne pobyvam/pracuji je dost jina.

s tou fasadou to je pravda, kazdy si hledi sveho, chvilku to trva, nez to clovek ze stredni evropy pochopi/zvykne si na to. mezi lidmi je urcita mez, pres kterou se hned neda prejit, snad az po tom, co lidi znate dele.stejne tak ale je prostor ponecham Vam. Na druhou stranu je tady tolik lidi z celeho sveta, ze si vzdycky muzete najit „to svoje“. taky se mne zda, ze Americane jsou si vice vedomi konkurence, nez treba lide z Evropy.

S tou sebelitosti to je presne. Tady se spise ocekava, ze pokud se neco nepodari, mate sanci zkusit neco jineho znovu a to v jakemkoliv veku.Nejaky analyticky pobrekavani o spackanem zivote se tady opravdu nenosi-nedovedu si to tady ani predstavit. To je celkem dost veky rozdil proti Cesku, kde cloveka vzdycky prasti do hlavy to, ze uz je treba „stary“ a ze na neco uz je „stary“. To je taky dost velky rozdil.

Mne se osobne dost libi, ze tady je v praci mensi hierarchie-treba ve vede, neni velky rozdil, pokud se setkate se sekretarkou ci clovekem s Nobelovou cenou. Vetsi otevrenost a mene hierarchie by treba v Cesku dost pomohlo, urcite vic, nez umele zavadet nejaky neoliberalni kapitalismus. Taky by to mnoha lidem zvedlo zdrave sebevedomi.

Iniciativnost, samostatnost a nadšení Američanů se mi obecně líbí, z toho bychom si ve věčně skeptické střední Evropě mohli vzít příklad. Charitativní angažovanost bohatých je velice správná věc. V Evropě máme větší strach z rizik a nejistoty, i z toho, že bychom mohli udělat chybu a někdo by nás za to mohl kritizovat. Na druhé straně jsem v NY zažila docela nepříjemné věci, právě co se týče vstřícnosti a pracovních vztahů; jakmile jde do tuhého nebo vznikne vážný konflikt, jsou lidé schopní být překvapivě chladní a bezohlední, leccos je pouze fasáda a každý si hledí to svoje. Ale moje zkušenost je opravdu omezená a právě díky ní jsem se leccos naučila o sobě.

Jedna věc je v Americe zapovezená, mám pocit: sebelítost. Sedět v koutě, sama sebe se litovat a čekat, až vám někdo pomůže, to nikoho nezajímá. 🙂

Koupit nový stroj či pár kusů dobytka (jako investici) považuju v kontextu oné doby za poměrně riskantní záležitost, která nemusela vyjít; ale pokud to vyšlo, asi jim to pomohlo se posunout kousek dopředu. Nevím to konkrétně, ale v době ca 80 – 100 let zpátky pojištění majetku nepatřilo mezi chudšími sedláky k bžným věcem, sociální pojištění snad neměli až do konce svého statkaření někdy na počátku 50. let. Doktora si snad také platili za 1. republiky zcela ze svého.

Riziko = podstupování rizik, zkoušení něčeho nového – něčeho, co tu ještě nebylo.

Vaši předkové na Vysočině dělali stále to samé – pořád dokola podle starých postupů osívali svá políčka a modlili se za dobrou úrodu..

Že se při konsekutivním tlumočení reprodukuje význam sdělení, mi je jasné, ale myslel jsem si, že u simultánního tlumočení nemá tlumočník čas přemýšlet, co tím chtěl básník říci, a že více méně jen převádí významy slov – ne význam sdělení.

To, co někteří hráči na dechové nástroje umí se vzduchem – vdechovat a vydechovat zároveň, vy, simultánní tlumočníci, umíte s významy 🙂

Nevidím pádný důvod k domněnce, že by se simultánní tlumočení bez války nerozšířilo. Válka mezinárodním kontaktům neprospěla, velmi naopak. Překonat poválečnou nepřátelskou atmosféru nebylo snadné a ochota spolupracovat s Němci byla nulová. Otcům zakladatelům EÚ vděčíme za to, že se to změnilo.

Vůle k zavázné spolupráce je tak silná nebo slabá jako nacionalistické a partikulární zájmy. Nemůžou za to organizace samotné, ale jejich členy – státy. Jak to dopadne, když si Amerika hraje na světového četníka, jsme viděli, dopadne to ještě hůř. Jeden jediný stát nemůže řídit svět. To, že není všechno ideální, neznamená, že jsme na špatné cestě a že vše, čeho jsme doposud v rámci mezinárodní spolupráce dosáhli (rádi na to zapomínáme), bylo marné. Píšeš o náboženských konfliktech, o rostoucím nacionalismu, o obrovských rozdílech v bohatství státu, o migračních tlacích – stačí se podívat do historie a zjistíme, že to vše jsme už měli, a to ve vyhraněnější podobě. Dokud panovala silová doktrína (jeden musí pokořit druhého), vyústilo to v katastrofálních střetech. Tudy cesta nevede a proto jsme zvolili zapojení států do společných projektů, spolupráci a neúnavné diplomatické úsilí. Jinou, lepší, cestu neznám. Samozřejmě by bylo dobré, kdyby OSN měla k dispozici více závazných nástrojů, ale to jsme na začátku: je to dlouhavá, trnitá cesta, kde se musí vzdát kousíšku své suverenity a ješitnosti, a v tom je zakopán pes. 🙂