Komentáře: Růženec mé babičky

Od: martin fafejta

martin fafejta — Sat, 09 Jun 2007 14:37:56 +0000

a dodatek
přičemž by oba v průběhu debaty ležely na sofá u Sigmunda Freuda – jednou ve Vídni, podruhé v Příboře a potřetí třeba v sudetském Bruntále (aka Freudenthal) v mém oblíbeném Café Freud

Od: martin fafejta

martin fafejta — Sat, 09 Jun 2007 14:33:45 +0000

návrh
Navrhuji nahradit Horsta Hermanna Kurtem Cernym ([http://www.doc.cerny.cc/]), kterak debatuje o národnostních otázkách s Jirkou Milerem (toho možná zde přítomní Češi znají osobně).

Od: OvePa

OvePa — Wed, 06 Jun 2007 14:05:52 +0000

Nechci se chvástat, ale…
Když jsem počátkem devadesátých let četl v německých a rakouských marketech výzvu: Češi, nekraďte, prošel jsem touto cestou: vztek – lítost – pochopení – nadhled – pobavení. Dřív jsem po této „cestě“ nuceně putoval několik dlouhých dnů a dnes, v obdobných případech, jen několik minut. Proto si nejvíce ze všeho cením nadhledu.

Od: Evropan

Evropan — Wed, 06 Jun 2007 13:32:55 +0000

Šelmy úkladné.
Pravěký člověk lovil ve smečce – jako vlci. Odtud pochází ona silná identifikace s kmenem. Kmenové myšlení bylo tehdy výhodné. Vlk samotář dlouho nepřežil. Cizí „vlky“ bylo nutno sežrat, nebo alespoň zahnat.

Od: A. Rogner

A. Rogner — Wed, 06 Jun 2007 13:17:23 +0000

OvePa, Kamilovi a Ivovi
Ivo – ano, tvrdohlaví osli jsme i mezi sebou!

OvePa, máte pravdu: lepší by bylo setkávat se jen jako lidé, ne jako příslušníci národů. Ano, dívejte se především na člověka Horsta Hermanna. Lidé většinou ale nejednají podle tohoto ideálu, protože je příliš otevřený a myšlenkově náročný. Mají potřebu rychle zařadit do šublíku.

Kamile, nemám zázračný recept. Myslím, že jeden velký problém je vlastní nejistota. Kdo se sám cítí nejistý, nachází se myšlenkově v pozici stálého ohrožení, a má tendenci na druhé útočit. Není schopný jim dávat za pravdu v čemkoliv, protože to považuje za výraz slabosti. Proto bychom měli hodně přemýšlet především o sobě. Když budeme schopní vystoupit z pozice těch, kteří cítí stále potřebu se bránit, tak máme vyhráno.

Je taky třeba říct, že v rámci mnoha projektů a osobních setkání se chovají lidé jinak než když se něco vzkazují přes média. Tváři v tvář s konkrétními lidmi vidíme zase možnosti, a ne hranice.

Od: Ivo Kaipr

Ivo Kaipr — Wed, 06 Jun 2007 12:17:51 +0000

Tvrdohlaví osli jsme i mezi sebou – v tom to je
Ta tvrdohlavost a rychlá urážlivost není jen mezi národy. Základem je něco jako „snadná rozdělitelnost“. Třeba už ve škole, když se děti tak snadno rozdělí do vzájemně nepřátelských klanů – a to klidně kvůli úplným hloupostem. Soutěživost je asi nutná, aby se šlo rychleji kupředu (kde to ale je, to vpředu?), ale takové to „východněkulturní“ větší vědomí sounáležitosti a soudržnosti by nám určitě neškodilo.

Ten, kdo je postižen atavismy vůči jiným národům, zcela jistě trpí atavismy i vůči různým skupinám ve vlastním národě – alespoň tedy atavismem vůči skupině těch, kteří jeho atavismem netrpí 🙂

Od: A. Rogner

A. Rogner — Wed, 06 Jun 2007 12:04:31 +0000

Jen tohle ještě, a potom je konečně
konec s touto mou litanií.

To nejdůležitější jsem možná zapoměla: Když se jim nevychází vstřic, tak jsou Rakušané i Češi podle mých zkušeností rychle uražení. Reakce kolem Temelínu o tom docela svědčí. Jsme tvrdohlaví osly 🙂
Radší nemyslím na to, co mě teď čeká za reakce …

Od: Evropan

Evropan — Wed, 06 Jun 2007 12:04:03 +0000

Atavismy.
Vztahy mezi národy neurčuje jen naditost pěněženek. Znám Čechy, pro které je sebebohatší Vietnamec jenom rákosník. Zřejmě v sobě máme sklon, dívat se na jiné národy pohrdlivě a nadřazeně. Řekl bych, že příčinu je třba hledat někde hodně daleko snad až u pravěkých tlup, pro které byl člen jiné tlupy potenciálním nepřítelem.

Od: Kamil

Kamil — Wed, 06 Jun 2007 11:48:20 +0000

Angele
Očekávají Češi podobnou blízkost k jiným národům?>>>> Nevím, jak většina Čechů, netroufnu si za ni mluvit. ale já sám za sebe ano. Očekávám. Bohužel ten „velký svět“ se stále polarizuje, jedni se vyhraňují proti dalším a pokud kdesi přeskočí jiskra, požár je na vzplanutí. Právě proto bych si přál, abychom mi, tady v té krásné zahrádce střední Evropy si byli blíž, více spolu hovořili a spolupracovali. Vůbec si nemyslím, že by se vyvyšovali jen Rakušané nad Čechy, v řadě případů je tomu naopak (možná to není vyvyšování, ale tak trochu považování za podivíny a staromilce – ono to vyjde nastejno). Právě události minulé by nám měly připomenout, abychom podobné chyby neopakovali. Vážím si lidí, kteří se snaží podávat ruce i přes hranice národů (a to i na sever, kde je rovněž vellký potenciál na lepší sousedské vzahy), ale bohužel mám pocit, že se nám to vzájemně s Rakušany nějak stále více vymyká z rukou. Ale co s tím?

Od: A. Rogner

A. Rogner — Wed, 06 Jun 2007 11:44:28 +0000

Ještě k Rakušanům a Čechům – a kolečka
Studentovi z Čech ve Francii strašně vadilo, že se Francouzi vůči němu nechovali líp než vůči chudým imigrantům z jihu. „Proč mě házejí do jednoho pytle s Araby?“, ptal se. „nevidí, že jsem jim jako bílý Evropan blíž?“ Stejná logika, nakonec rozhoduje kupní síla.

Češi a Rakušané jsou si podobní. Právě to, co nám vadí nejvíc u souseda, máme často i v sobě. Rakušané si rádi nechají zadní dvířky otevřené, neříkají jednoznačně „ano“ či „ne“, ale „ano, ale“, a „spiš ne … ale uvidíme“. Nejdou v rozhovoru přímo na věc jako Němci, nejsou akční a rozhodní, ale mají tendenci věci zdlouhavě zkoumat a zbytečně komplikovat. Častěji než Němci improvizují, žertují a neberou věci smrtelně vážně. Je tendence k podlézavosti vůči vrchnosti a k zbabělosti. S tím vším jsem se potkala často i v Čechách. Máme k vám mentalitně jistě blíž než k Němcům. I proto je vzájemná tolerance tak těžká.

Petře II: Začali jsme kolečky. Potom dlouhá přestávka. Teď zkoušíme bez koleček, ale jde to špatně. Díky za tip!