neměla jsem systematickou výuku češtiny. Začala jsem chodit na kurz, ale nebyl moc dobrý a z poloviny naplněn Američany, kteří nevěděli co je přidavné jméno a co člen. Tak jsem se rozhodla, že se budu učit sama, s občasnou pomocí kamarádky, která je učitelka češtiny pro cizince a mohla mi něco vysvětlovat. Dodnes mi chybí systematická výuka a především cvičení vidů. Existuje učebnice „Čeština pro středně a více pokročilé“ (Jana Bischofová, Jiří Hasil a další), UK v Praze, Nakladatelství Karolinum 2007. Tam se vidy dobře vysvětlují, ale systematických cvičení je tam málo.

Členy jsou nejtypičtější chybou Slovanů v západoevropských jazycích, o tom problému vím 🙂 Už delší dobu nosím v hlavě článek, který chci napsat na počest členů. „Ehret die Artikel!“ Bude jeden z příštích, ale ještě musím přemýšlet, jak ho pojímat a které příklady tam dát.

Češi členy často podceňují a nevěnují jim pozornost. Přitom jsou důležité a když chcete jazyk opravdu dobře umět, patří k tomu i správné použití členů. Myslím si, že členy jsou pro mluvčí slovanských jazyků jediným skutečným problémem v naších jazycích. Mnozí čeští učitelé němčiny nebo angličtiny členy dobře neovládají, proto se jim v minulosti nepřikládal velký význam. Ony ale svůj význám mají – nelze je ignorovat. Bohužel neznám učebnici s dobrými cvičeními členů pro Slovany. O novějších učebnicích němčiny nemám přehled. Nějakou dobu jsem němčina zde učila a tehdy byly učebnice ještě zaměřené na mluvčí angličtiny, francouzštiny atd., kteří s členy v němčině nemají problém. Hledala jsem knihu, kde se všechny rozdíly mezi členem určitým a neurčitým systematicky vysvětlují, ale žádnou jsem nenašla.

S účastníky postgraduálního tlumočnického kurzu EMCI, kde učím, cvičím členy občas tak, že jim připravuji text, kde členy zcela chybí a oni je mají doplňovat. Na vyšší úrovni ovládání jazyka fungují cit a intuice většinou už dost spolehlivě, takže první nápad je často ten dobrý. Poté spolu probereme, proč je na tomto místě vhodný neurčitý místo určitého členů, proč jsou občas možné oboje a jak se podle nich mění význam věty.

Co říkáte v posledním odstavci, je zajímavé a věřím, že na tom něco je. Také jsem už slyšela, že čeština a slovinština jsou si dost podobné. Může to opravdu souviset s historickým vlivem a blízkostí němčiny. Blízkost jazyků ovlivňuje i myšlení lidí.

loňský rok jsem studovala v Německu a potkala jsem tam studenta, který se začínal učit česky. Domluvili jsme se a já jsem mu dávala takové amatérské lekce češtiny a on mi opravoval moje německé Hausarbeiten:-) A dostali jsme se přesně k tomu, o čem mluvíte. Vysvětlit cizinci rozdíl mezi sedět/sedat/sedávat je nemožné! (já jsem teda vysvětlovala jít/chodit a pak jsem si vzpomněla, že existuje ještě verze chodívat, a zamotala jsem se v tom příšerně.) Zajímalo by mě, jestli to někdo vysvětloval Vám a příp. jak?

Na druhou stranu pro mě jako Slovana má němčina (a angličtina, francouzština a další) taky jedno úskalí. A to jsou členy. Já je tam prostě necítím. Ačkoliv si myslím, že německy a anglicky umím na dobré úrovni (i když Vaší češtině nesahám ani po kolena), tak pořád používám určité členy tam, kde mají být neurčité, či je nepoužívám vůbec, příp. je strkám tam, kde být nemají.

A pak mě zaujala Vaše poslední noticka o tom, že čeština a němčina mají hodně společného, přirovnání apod. Toho jsem si taky už dávno všimla a docela mě fascinuje, jak mohou být dva jazyky tak naprosto rozdílné a přitom si natolik podobné. Oni to ti naši obrozenci asi jen slovo od slova popřekládali z němčiny a už nám to zůstalo. V některých věcech je podle mě čeština blíž němčině než třeba slovenštině. (a podobnou věc mi vykládal kamarád Slovinec. Jeho kamarád studuje češtinu a říkal mu, že čeština má se slovinštinou více společného než zbytek balkánských jazyků, protože v obou zemích byl velký vliv němčiny. Obě země byly v Rakousku-Uhersku součástí Předlitavska.)

Zdravím a děkuju za případnou odpověď. Přece jen je Váš článek už staršího data, tak nevím, jestli se k tomu dostanete.

Opodstatněnost takového či onakého výrazu je, hodně zjednodušeně řečeno, dána dvěma věcmi: jeho úkonností (Eisner) a stylovou rovinou, v níž účinkuje. U češtiny hodně bohaté si „výrazy nejmakavější“ umíme dobře představit (a taky je tam nacházíme) u Karla Michala, a moc si je neumíme představit u Karla Schulze (dědečka bratrů Topolů). Jinými slovy: není na to universální návod a nemá smysl zkoušet ho formulovat.

K tomu, co dodal abc: Ano, pouzivani slangu a argotu jako koreni a stava textu je ve skutecnosti tezka vec, ktera vyzaduje vysoky stupen ovladani jazyku. To nema nic spolecneho s automatickym vychrlenim „ty vole“ v kazde druhe vete.

Nemam ted bohuzel vic casu ani klid, deti se kolem me motaji a tlaci na me, abychom odesli.

Neusiluji o tom byt v cestine umelec, to prenecham rodilym mluvcim. Nejsem ani „perfektni remeslnik“. Pomerne peclive zachazeni se slovem v materstine pokracuje i v cizich jazycich s tim, ze mi blizkost zpusobu uvazovani v cestine a v nemcine pomaha. Moje texty jsou osobnimi etudami, nic vic, nic min. Nemam tolik casu, abych kazdy text do posledni kapky zdokonalovala. Dost ostre vnimam slabiny svych textu … mozna se budu nekdy v budoucnosti psani v cestine venovat poradne; zatim je to pro me krasne hobby a protivahou k profesi remeslnika mluveneho slova.

Btw: „Hut ab“ bez clenu. Tady je nadbytecny 🙂