Dnešní konference jsou mnohdy velmi specializované a podmínky přípravy pro tlumočníky nejsou vždy odpovídající. Bez přípravy to samozřejmě nejde, ale i tak vás může potkat leccos. Nikdy nevíte, co všechno bude řečník řikat.

Samozřejmě se stává, že tlumočník/ice nepracuje dobře. Důvody mohou být různé. Například nízká úroveň profesionality. Tlumočení je – tak jako překládání – volná činnost a každý může ze dne na den o sobě prohlásit, že je tlumočník nebo překladatel, opatřit si živnostenský list a zahájit činnost. Ani vysokoškolský diplom se nevyžaduje, nemluvě o translatologickém studiu.

Připouštím možnost, že v určitém kontextu může jazykově zdatný odborník tlumočit – větu za větu – sám a lépe než tlumočník. Na druhé straně jsem už zažila situace, kdy pořadatel nebyl spokojen s výkonem tlumočníka a rozhodl se, že bude pokračovat sám. Už druhou větu v konzekutivě si nepamatoval, nebyl schopen si udělat poznámky, naprosto zmatkoval a vzdal to. Konzekutivní tlumočení totiž není „větu za větu“, nýbrž převádění delších významových celků, kde je nutná notace a souvislé tlumočení delšího celku, například několikaminutového projevu. To všechno a mnohem víc se učí na Translatologii. Taky jsem slyšela o tom, že si odborník sedl do kabiny a myslel si, že to umí sám lépe než tlumočník. Vyšel z ní po pár minutách propocený a vyřízený; už to nikdy nezkusil.

Moje předchozí reakce nastínila situaci, ve které pracuji já a moc dobře vím, že nemůžeme vědět všechno. Jinak bychom nedělali nic jiného než číst noviny a sledovat dění v dotyčných zemích. Často se také stává, že politik dělá narážku na politickou situaci, událost nebo na vztahy s opozicí, kterou zcela pochopí jen člověk, kdo v zemi trvale žije a o dění se zajímá.

Dobře například chápu, že ne každá tlumočnice přicestující se zahraniční delegací může znát štýrské gastronomické speciality, které hostitel nabízí. I to může vést k pikantním situacím. Hlavní je – a to je implicitní vzkaz mého textu – nebrat všechno smrtelně vážně a být trochu tolerantní. K ostatním i k sobě.

Na mezinárodním poli, notabene v institucích EU, se po tlumočnících vyžaduje navíc znalost nejen jednoho cizího jazyka (to by bylo málo), ale více jazyků, z kterých bude tlumočit do své mateřštiny. Princip mnohojazyčnosti, který patří k demokratičnosti Evropské unie, nemůže jinak efektivně fungovat (v opačném případě by byla personální potřeba tlumočníků a překladatelů mnohém vyšší a princip přímého tlumočení, který má vždy přednost, nemohl by v mnoha konstelacích být aplikován, tlumočilo by se přes mnoho mezistanic, jako při tiché poště). V praxi to znamená, že tlumočíme v evropských institucích minimálně ze 3, 4, 5, 6 i více jazyků do své mateřštiny. Kdo má málo jazyků, měl by se učit další. Samozřejmě jsou limity, nemůžeme umět všech 23 úředních jazyků EU, ani 22 nebo 21 🙂

Tím chci říci jen toto: nemůžeme znát absolutně všechny reálie, všechny aktuální a historické události a danosti ani veškerou terminologickou výbavu zemí jazyků, s kterými pracujeme. Nobody’s perfect, niemand ist eine wandelnde Enzyklopädie. Mám pro dotyčnou kolegyni jisté pochopení.

Jsou ovšem věci, které Vám nikdo neřekne. Jako že česká zástrčka je französische Steckdose.
Ale přesto, symbol hlavního města, ten by měl být mezi znalci španělského jazyka hodně známý, ne?