Komentáře: Odpouštění

Od: martin.fafejta

martin.fafejta — Thu, 27 Dec 2007 19:38:47 +0000

Emě a Angele
Protiútok skutečně nemá smysl, to, že jsem tchýni napsal, že je zbabělec, nepovažuji za útok, to bych ji musel napsat, že je srab (jak so to původně zamýšlel) 🙂 Jinak tchýnina reakce byla obdivuhodná, nic nevysvětlila, ale po mé dceři mi vzkázala „Vše nejlepší k narozeninám“ (mám je dneska – a nemusíte mi blahopřát, od tchýně to stačilo :]). A já se jen bojím, že mi bude chtít dát i nějakej dárek – musel bych ho jako neupřímný odmítnout.

Od: Ema

Ema — Thu, 27 Dec 2007 17:46:44 +0000

Na tom neco je, Angelo
Chapu, jak to myslite, proto jsem neutocila, jen jsem s s tim clovekem ujanila, ze to byl zasah a bolelo to. Jeho stanovisko jestli je mu to jedno nebo ne, se bohuzel ziskat nepovedlo. A ono nic se nema lamat pres koleno. Ani slova, ktera chceme nebo potrebujeme slyset z cloveka nedostaneme jen proto, ze my si to prejeme. Mozna i tohle pripustit nebo se pokusit to pochopit je spravna cesta k tomu vnitrnimu klidu a smireni se s onou bolesti. V mem pripade to znamena, ze az toto nastane, uz toho cloveka nikdy nebudu chtit videt. Protoze vnitrne vim, ze stykani s nim mi zpusobuje spousta bolesti a ono odpoustet porad se taky neda.

Od: Angela

Angela — Thu, 27 Dec 2007 16:25:27 +0000

Emě a Martinovi
Já vás chápu. Musíme se chránit a tomu, kdo nám ublížil, dát najevo, že šel příliš daleko. Nemá smysl dělat, že něco nebolí, když to bolí. Někteří lidé nepřemýšlí, co říkají a dělají. Slovo je přitom mocná zbraň. (Proto mi tak vadí bezmyšlenkovité kecání, pomlouvání, vylévání frustrací na druhých atd. Ani rodiče ani (psychicky) nemocní lidé si nemůžou všechno dovolit, ale to jsem trochu odbočila).

Osobně nemám dobré zkušenosti se zpětnými útoky. Přináší sice chvilkovou úlevu, ale špířala verbální násilnosti se stupňuje, a cesta k vnitřnímu uklidnění a ke smíření se ztenčí.

Od: Ema

Ema — Thu, 27 Dec 2007 15:44:48 +0000

Angelo, pridavam se k martinu.fafejtovi
Taky jsem neco podobneho ted prozila, sice ne s tchyni, ale je to asi fuk, ublizeno mi bylo stejne a stejne jako pan fafejta jsem si to nenechala libit. Uleva se dostavila, sice jen na chvili, ale prisla. Mozna to ze slo jen o chvilkovou ulevu zpusobilo to, ze se mi nedostalo odpovedi od toho, ktery ublizil. Ale jak tady bylo receno asi to chce svuj cas…

Od: martin.fafejta

martin.fafejta — Wed, 26 Dec 2007 23:07:57 +0000

angele
Víte, co je zajímavé, Angelo? Tchyně se do mne neobula nespravedlivě poprvé a vždycky jsem si říkal, musím se nad to povznést, ona je nemocný člověk, který neumí nakládat se svými emocemi a pokud bych k ní byl příliš tvrdý, jen bych poškozoval celou svou rodinu. A trpěl jsem. Teď jsem si nic líbit nenechal, požadoval jsem omluvu a vysvětlení a když se mi ani jednoho nedostalo, napsal jsem jí, že je zbabělec, který dokáže pouze ničit a strašlivě se mi ulevilo. A dokonce i vztah s mojí ženou se zlepšil, protože ona ví, že mi bylo ublíženo. A ví to proto, že jsem to dal jasně najevo právě její matce.

Od: Angela

Angela — Wed, 26 Dec 2007 18:12:04 +0000

To Oldo II
znám dost Čechů, kteří ani jedno nejsou. Dále bych mohla říct, že Češi jsou nedůvěřiví a podezíraví. (Jako snad všechny národy, které poznali totalitární režimy, ale nejsem si jistá, zda je to jenom tím. Samozřejmě bude i v uzavřených horských údolích Švýcarska dost podezíravých lidí). Nebo, že Češi jsou mírní, nekonfliktní, mírumilovní, milí, trpěliví, celkém ochotní. Rádi improvizují, opravují a kutí. Inklinují k menším dimenzím (zdrobněliny v jazyce, ale i výskyt malých pejsků atd.) To vše říkám ze své subjektivní perspektivy. Američan by asi řekl něco jiného.

Napište něco o nemeckych Svajciaroch.

Od: Angela

Angela — Wed, 26 Dec 2007 18:01:58 +0000

To Oldo I
Zapoměla jsem na Váš dotaz odpovědět. Do některých článků jsem zapracovala svoje postřehy a to, jak vidím a zažívám Čechy. Například „Pro mě jsi jedná z nás“. Jak vyplývá z perexu článku: asi jsem už příliš součástí této společnosti, než abych o ni mohla psát čistě očima cizinka. (Jako motto zní to dobře, proto si ho zatím nechám 🙂 Svůj rakouský pas si taky nechám, neboť je pro mne víc než kousek papíru. Nevyměním ho asi nikdy, ani za Green Card v Americe bych ho nedala. Svědčí o mé první, nejniternější identitě. Kdybych měla český pas, nemohla bych už bez všeho tvrdit: jsem Rakušanka. Snad bych o tom měla psát, ale aby z toho byl kloudný článek, musím ještě hodně přemýšlet.

Čím déle žíjeme v jiné společnosti, čím víc jsme jí – chtě nechtě – ovlivňováni. Jsme jiní než ti, co zůstali doma. Čím víc tu zemi známe, tím méně můžeme všeobecňovat. To je i můj případ. Když se mi někdo ptá: jací jsou Češi? – jako Kraus minulý pátek, odpovím: skeptičtí, sarkastičtí. Zároveň …

Od: Angela

Angela — Wed, 26 Dec 2007 16:59:38 +0000

Druhá dohoda
Podle druhé z Čtyř dohod v podání Jaroslava Duška bychom neměli věcí brát osobně. Když někdo řekne: „Hej, ty seš ale blbá“, tak neříká nic o mně, ale hodně o sobě. Vaše tchyně má nevyřešené problémy sama se sebou, jinak by neměla zapotřebí do Vás cokoliv projektovat a vynadat Vám za něco, co jste neudělal. Jsme vychováni k tomu brát všechno osobně. V podstatě ale nic, co jiní dělají, nedělají kvůli nám. Dělají to kvůli sobě. I když nás urážejí, má to vlastně mnohém víc společného s ními samotnými než s námi. Kdo se rozzlobí na mne, zabývá se vlastním strachem. Jsem záminkou, aby se mohl rozzlobit. Kdo mi lže, má sám velký strach. Vím, že to zní odtažitě a velmi neobvykle, ale v podstatě s tím souhlasím. Sama nejsem tak daleko, abych mohla urážky nebrát osobně. Ale vědomí, že ten, kdo mi ublížil, je sám nešťastný, pomůže mi situaci lépe pochopit a nakonec mu – možná – odpustit.

Od: Angela

Angela — Wed, 26 Dec 2007 16:42:19 +0000

Milý Martine
Umím si představit, jak se cítíte. V textu i v diskusi jsem psala, že dle mého názoru není dobré odpustit hned. To není to pravé odpuštění, neboť negativní emoce se jen potlačují a posunují. Vyhýbání se konfliktům za každou cenu je falešná harmonie. Vydržet konflikt není lehké. Tradičně mají s tím spíš problém ženy, které kvůli harmonii raději ustupují, neboť být nepoddajný a pevný není považováno za ženské. (Potom se ženy nepřímými cestičkami mstily a pokoušely se dosáhnout svého, ale to je jiná kapitola).

Opravdu si myslím, že vše má svůj čas, i hněv a zklamání. Podle mne je naprosto v pořádku, když dáváte najevo, že se takové jednání líbit nenecháte. Já jsem to mnohokrát udělala, a některým lidem jsem dodnes neodpustila. Ale cítím, že pocit křivdy ve mně hlodá, a že bych byla šťastnější, kdybych odpustit dokázala. Odpustit slouží především mně a je vlastně sobecká věc: žije se mi lépe, když pocit křivdy opustím. Je to osvobození ze zajetí nenávisti, ne zapomnění.

Od: martin.fafejta

martin.fafejta — Wed, 26 Dec 2007 14:52:50 +0000

odpouštění
Někde jsem četl, že odpustit znamená zapomenout. Sám nevím, nakolik s tím souhlasím, ale něco do sebe má. Jsou věci, na které nelze zapomenout, má pak odpuštění smysl, když se pocit křivdy může vždy vrátit?
Den před Štědrým večerem mi sprostě před mými dětmi vynadala tchyně za něco, co jsem neudělal – musel jsem kvůli tomu spolykat spolykat tři prášky na uklidnění. Od té doby mi nebere telefony, neodpovídá na smsky (vlastně jednu napsala – poslala mne na psychologické vyšetření s tím, že to je můj osobní problém), dokonale mne ignoruje. Teď jsem přesvědčen, že odpustit ji nemohu (i když mne o to prosí má žena), byla by to chyba. Naopak můj postoj musí být nesmířlivý, aby věděla, že určité jednání je prostě nepřípustné.