Proč vdova nebo (polo)sirotek (ba i pohrobek! – jaké nuance jazyk už od pradávna řeší!), a ne „pozůstalý rodič“? Jak už tady také část. zaznělo – prostě proto, že manžel(ka), otec či matka jsou vždy jediní, rodiče mívají (v průměru dlouhodobě mít musejí – jinak populace vymře) dětí více. Smrt dítěte tedy automaticky neznamená jakousi druhotnou bezdětnost, a i pokud ano, pak to často nemusí být trvalý stav, protože rodiče často mívají ještě další dítě či děti.

Co se týče poznámky, že pozůstalý rodič to má lehčí, když má více dětí – o tom jsem takto vůbec nepsal, to vůbec netvrdím… Srovnávat bolest je ošidné.

A hele asociace… „skoro tabu“: milejší dítě… Všichni rodiče tvrdí, že jsou jim všechny jejich děti stejně milé. A proti tomu třeba Steinbeck, Na východ od ráje, Kain a Abel – a reálné situace v rodinách, kdy je jeden potomek upřednostňován a jiný upozaďován. Je na to jednoslovný pojem? Raději ne, protože to je tak trochu tabu…. Řekl bych tedy, že významů, které by mohly mít, ale „schválně“ nemají jednoslovný pojem, je docela dost. O čem mlčíme nás velmi charakterizuje.

Magdo: sorry za směr diskuze … ale vím, že se nezlobíš, jsi úžasná a tolerantní.

Pro čtenáře: u tak citlivého tématu bylo pro mne samozřejmé, že se zeptám své kamarádky, zda se zveřejněním článku souhlasí. Dokonce mi dovolila používat jména, což jsem původně nechtěla.

Tvoje teorie, že za absenci pojmu může strach ze zhoršování situace, je zajímavá. Je to možné, ale trochu pochybuji. Jazyk funguje jinak. To, co je pro nás důležité, definici a termín si najde. Představitelné je taky, že termín nemáme, neboť se ve statusu rodiče nic nezměnil, dokud měl ještě další děti. A dnes jich máme čím dál tím míň.

Není ovšem pravda, že pozůstalý rodič to má „lehčí“, když má víc dětí. Žádné dítě se nedá nahradit jiným. Potvrdila mi to i kamarádka, jejichž syn byl několik měsíců blízko smrti. Bylo naprosto nepředstavitelné (a hrubé) ji utěšovat tím, že má přece ještě bratra-dvojče.

Pozůstalí rodiče se používá asi i právně, viz:
[http://blisty.cz/2002/8/9/art11224.html]

Ale ten skvělý odstavec platí, i když přísně vzato neplatí, protože podstatný je význam: dítě, které zemřelo, v rodiči žije podstatně silněji, než kterýkoli jiný zesnulý. A spousta rodičů situaci psychicky neunese. Např. zrovna Rilke musel až do věku pěti let nosit dívčí šaty, protože se jeho matka nemohla vyrovnat se smrtí starší dcery Sophie. Jakkoli tedy dříve byla situace, že rodič pochovával své dítě, častější, nebyla určitě kvůli tomu méně bolestná.

Napadá mne, že je docela možné, že slovo pro danou situaci neexistuje proto, že by ji ještě zhoršovalo – něco pojmenovat znamená ještě hloub si to uvědomit. To, co nepojmenujeme, pro nás tak trochu neexistuje. Mechanismus psychologického potlačení, podobně jako v tabu.

To Martin+Martina: tyto věty zasáhly nejen vás. Jsem ráda, že nenechaly čtenáře chladného. Možná má Martina pravdu: jazyk pojmenovává jev, který splní funkci. Co funkci nesplní, nemá označení.

Rito, domluvila jsem vám jisté procedúry v Residenci La Passionaria. U Romana se dozvíte víc.