Komentáře: Káva potmě

Od: A. Rogner

A. Rogner — Sat, 30 Jun 2007 11:48:56 +0000

J. Soukalovi – o cítění jazyka
Keramika ve tmě se mi zdá krásná věc.

O cítění jazyka: ano, to je velmi podstatné. Jazyk se do té doby nenaučíme dobře, dokud ho nezačneme aspoň trochu „cítit“. Znalost teoretických struktur jazyka cit neposkytne. Feeling se získá vnímáním způsobu, jak jazyk používají rodilí mluvčí, a jejich spontánním napodobováním v konkrétní situaci. Jen proto „víme“, že se něco říká tak a ne jinak.

Největším zádrhelem ve slovanských jazycích jsou pro nás vidy u sloves. Tady trvá velice dlouho, než získáme „cit“. Pro mluvčí slovanských jazyků je zase obrovský problém získat cit pro používání členů v anglogermánských a románských jazycích. Někdo ho ani po třiceti letech života v zemi nezískal, ale znám lidi, kteří ho získají docela rychle.

Od: Jožin Soukal

Jožin Soukal — Sat, 23 Jun 2007 22:23:24 +0000

Mně, mě – potmě
Jejda, rýmuje se to. 🙂
Jak jsem pročítal komentáře, hned mě napadla finta s tebe – tobě. Pak si ale říkám – bude to cítit, ten rozdíl? To je totiž to, co mě fascinuje na cizincích, kteří se naučí česky, že prostě ty věci nějak začnou cítit. Ale jak??? Nebo jak se hluchoněmý může něco naučit???
A ohledně tmy. Děláme s třídami (třeba ve věku 12 let) techniku, kdy jim zavážeme oči a pak je po dvojicích naproti sobě posadíme k jedné keramické hlíně a oni společně musí něco vytvořit. Přičemž nevědí kdo sedí naproti nim a nesmějí mluvit. Takže se jejich ruce „sejdou“ u hlíny, osahají se (je to kluk? holka? kamarád? ten debil?) a společně mají něco vytvořit. Pěkné, zajímavé. Jen díky tmě. A tichu.

Od: Angela Rogner

Angela Rogner — Sun, 17 Jun 2007 21:09:23 +0000

Mne, mě
Ivane, díky. Spolujezdkyně v autě do Lucemburska mi poradila zase toto: ti – mi, tobě – mně, tebe – mne, tě – mě. Vychází to na stejno – akorát „mne“ mi doporučuje. Ať se tady jeden vyzná 🙂

Hraboši, těch pár dnů jste to snad vydržel. Nezkusil jste jet kolem na druhé straně? Tam bylo víc místa, pokud pamatuji. Takové „bottlenecks“ se ve městě pravidelně vyskytují, když se děje něco mimořádného.

Od: Hrabosh

Hrabosh — Sun, 17 Jun 2007 01:10:38 +0000

Cedule
Vím jak je pro nevidomé nepříjemné, když po cestě narazí na reklamní cedule, nebo auta na místech kde nemají co dělat. Celkem poprávu si stěžují na na nedostatek ohleduplnosti od ostatních.
Do kavárny jsem nešel, ale několikrát jsem kolem ní projel na kole- Ovocným trhem totiž vede páteřní cyklotrasa. Mezi budovou kavárny a zahrádkou restaurace zbývalo přibližně 3,5m. Část tohoto prostoru byla zabrána čekajícími hosty, takže zbývaly zhruba 2m pro průjezd. A doprostřed tohoto koridoru byla narvána reklamní cedule, takže při průjezdu jsem se vešel jen taktak.
Co si mám pak myslet o lidech, kteří neberou ohled na cyklisty? Mám přestat brát ohled na nevidomé, když se takto prezentují?

Od: Ivan Derer

Ivan Derer — Sat, 16 Jun 2007 13:56:21 +0000

MNE, ME
Mám s tim stejnej problém Angelo, ale naučil sem se jednu takovou fintu…teda, někdo chytřejší než já mi to řek. Pokud ve větě, kde máte zmíněnej hlavolam můžete za MĚ dosadit TĚ nebo TEBE, tak je tam MĚ.
Pokud tam ale můžete dosadit jenom TOBĚ, tak je to MNĚ.
MNE nepoužívejte, to je děsně spisovný:-)

Uvedu přiklad – podival se na MĚ (na TEBE), uvidíš MĚ(TĚ)
zvedli ke MNĚ zrak (k TOBĚ)

Od: petr II

petr II — Fri, 15 Jun 2007 16:22:28 +0000

Dovedu si představit…
…že bych dělal i něco jiného, třeba když si přiklížím ukazováček s prsteníčkem, nebo když mám nějakou nimračku a do toho si čtu komentáře od jistého k.k. 🙂 Ba ne, je to skvělá práce.
A ještě na závěr. Dámy, až budete hrát to hru se zavázanýma očima, hlásím se také 🙂

Od: A. Rogner

A. Rogner — Fri, 15 Jun 2007 16:01:00 +0000

Ivo, pane Orna, Petře II, Ivane, Veroniko, Barone Prášil
Díky za vaše milé reakce.

Petře II, Vy jste restaurátor? Krásné povolání. Připouštět si bláho lidských pocitů nemáme v každodenním životě vždy odvahu … nevíme si s nimi rady?

Ivo, máš pravdu. Poznávání toho „jiného“ světa a porozumění by bylo fascinující téma. Můj článek mohl jít mnohém víc do hloubky, ale chtěla jsem podat jen malé svědectví o svém zážitku i myšlenkách. O světě nevidomých vím toho stále velmi málo.

Pane Orna, „Bodies“ mi náhodou vůbec nevadily, vážně 🙂 Viděla jsem je před deseti lety ve Vídni.

Veroniko, myslím, že jsem si někdy na tu hru také hrála – nechat si zavázat oči a objevovat druhého člověka. Také je zajímavé si nechat vést od druhého člověka.

Ivane: Noc v džungli si někdy s Vámi, zkušeným světoběžníkem, ráda dám. Ale budete mne muset vést, asi se budu bát 🙂

Sakra – pardon :-)) jak je to s těmi „mne“, „mě“, „mně“ atd. To si nikdy nenaučím.

Od: Ivan Derer

Ivan Derer — Fri, 15 Jun 2007 13:09:15 +0000

V dzungli
je to Angelo uplne stejny. Navic, tim jak se potlaci nebo uplne zmizi zrak, mozek prepne na „zalohu“, coz je sluch. A o pulnoci v dzungli potom mate pocit, ze ste na rockovym koncerte a mate hlavu primo u bedny, jakej je to randal. Diky za typ, kafe po tme si dam rad.

Od: Ivo Kaipr

Ivo Kaipr — Fri, 15 Jun 2007 00:32:31 +0000

Tenhle svět musí být tak jiný
Lidé od narození nevidomí musí vlastně mluvit úplně jiným jazykem. Vždyť taková spousta významů je v jazyce totálně vizuálních! Jak vypadají třeba takové představy: krajina, řeka, les – něco, co skoro nelze pojmout celkově jinak, než zrakem? Výkon mysli nevidomého člověka je obdivuhodný – vlastně se odmala učí „dva jazyky“ j.svůj a j.okolí, obdobné je to u znakové řeči. To by mne zajímalo ještě víc než vlastní pocity ve tmě, ty si jakž takž představit umím, i když bych to zažil rád.

Jsou mezi námi – a přitom jejich svět většinová společnost vůbec nezná. Jediné téma, které se dostane do médií, je charita. Ale porozumění? To je obtížné, takže se jako obvykle přeskakuje. Nechtělo by to jen si to vyzkoušet na vlastní kůži, ale hlavně komunikovat. Něco lze přece jen nalézt:
[http://www.hoschl.cz/?text=3189&lang=cz]
[http://www.okamzik.cz/]
[http://pavla.wu.cz/texty/revolver2002.htm]
[ [–link3–]]

Díky za pěkný článek. Co získat nevidomého bloggera?

Od: Veronika Řepíková

Veronika Řepíková — Thu, 14 Jun 2007 21:25:47 +0000

Hlava hapticky
Kdysi na střední škole jsme si na popud jedné výborné učitelky zavázaly oči a hmatem „objevovaly“ tvar hlavy druhého člověka ve dvojici. Máte pravdu, že vnímat jinak než očima byl zajímavý zážitek, který mi utkvěl v paměti.