To, s dovolením, jsem myslel opravdu vážně – jestli souhlasíš, tedy zas někdy příště 🙂

Alles ist gut und gute Nacht.

„Opožděným kritikům liknavosti vůči orientálním despotům chybí základní znalosti o tom, jak reálně funguje politika. Podstatou mezinárodních vztahů je porušování a dosahování rovnováhy a (bohužel) nikoliv rušení diktatur a dosahování spravedlnosti. Pro západní vlády, které v chaosu globalizovaného světa sotva uřídí vlastní země, má proto status quo – to znamená alespoň některé stálé prvky mezinárodní scenerie – cenu zlata. A ta je právě výjimečně vysoká“

komplet na
http://neviditelnypes.lidovky.cz/svet-orient-express-zapadu-ujizdi-d5b-/p_zahranici.asp?c=A110205_183559_p_zahranici_wag

Po Malostranských korekcích Miroslava Koreckého v 168 hodinách jsem naladěná na humornější notu a doufám, že zarytý tón v této diskuzi brzy zmizí. (Mmch vysílali výborný příspěvek o sociální situaci Egypťanů, o níž čeští komentátoři až na jednu, dvě výjimky, mlčeli. Přítom je právě ona jeden z hlavních důvodů revoluce).

Musím vám dělat kompliment. Umíte psát, z Vaší slovní zásoby bych si mohla vzít vzor. Co se týče přístupu k životu, nejsme asi ze stejného těsta, ale to nevadí. Možná jsem ve vás opravdu viděla většího cynika než jste. Reagoval jsem předsudečně? To by mě fakt mrzelo :-), (vážně!) neboť předsudkům se snažím vyhýbat. Vnímám některé v sobě a stává se mi, že sáhnu po škatulkách, ale zároveň vím, že to není dobře. Občas to dělám ve vzteku. Víte, z vaších příspěvků (ne z posledních dvou) mluví občas takový sarkasmus a latentní agresivita, že to v člověku může vyvolat velmi emocionální reakci. Nejsem jediná, kdo to tak vidí. Omlouvám se za bouřlivou reakci a těším se na méně agresivní komunikaci v budoucnu. Tento váš příspěvek se nese v jiném duchu.

Chápejte, prosím, i mě. Ve svém prvním příspěvku nezmíníte na žádném místě druhou stranu a cenu, kterou ona zaplatí. O tuto cenu mi přece celou dobu jde, když mluvím o „stabilitě za každou cenu“. Nejde v první řadě o cenu, kterou zaplatí Západ (pokud vůbec nějakou platí, občas ani ne), neboť Západ z fetišu stability přece profituje. Dodal jste, že ne za „každou“, ale za „nejnižší“ cenu. Nevysvětlil jste ale, co to má v případě Egypta znamenat. A to mě právě zajímá, zeptala jsem se, ale neodpověděl jste. V tom mě žádný výklad kolegů nepomohl. Uměla si to vykládat jen takto: Západ financuje Mubaraka, za to bude v regionu klid (mírová smlouva s Izraelem, volný průjezd Suezem atd.) Pro vás to tímto končí (tzn. touto peněžní „cenou“). Ale ta skutečná cena je přece jinde! Skutečnou cenu zaplatil egyptský lid desetiletou tyranií, policejní zvůlí, výjimečným stavem, stanným právem, mučením, uvězněním mnohých z politických důvodů, značným omezováním lidských práv, korupcí, nepotismem, neutěšenou sociální situací, bídou atd. To je přece ohromná cena.

Mluvíte o volbách a o Průměrných Voličích. Nemyslím si, že čeští voliči jsou více „omezení“ než rakouští. Nemám moc ráda paušalizace. Je pravda, že mnoho lidí volí chléb a hry a krátkodobou perspektivu. V Rakousku je politický diskurz více otevřený vůči světu a obecně to platí i pro chování voličů u uren. Na druhé straně se ale setkávate v Rakousku mnohdy s provincialismem a s omezeností.
Česká zahrádka – co je za hranicemi, to se nás netýká, to nás nezajímá. Jenže, svět je příliš propojen na to, abychom mohli vzít v potaz jen vlastní zájmy, izolace nefunguje a vliv a odpovědnost se u hranic vlastního teritoria nezastaví.

Znám ale dost Čechů, kteří přemýšlí v širších souvislostech a vidí víc než tu malou českou zahrádku. Ano, já chci srdce pro tzv. cizí. I já jsem v této zemi cizí a vím, co znamená žít v cizině. Myslím si, že mnoho Čechů ve skutečnosti srdce pro cizí má, i pro ty, kteří žijí jinde. Politici lid občas podceňují (možná právě aby mohli odůvodnit některá svá sobecká rozhodnutí). Když už a priori přistupujeme k voličům jako k omezeným tvorům, těžko se z nich v mžiku vyklubají prozíraví a šlechetní lidé.

K vašemu druhému příspěvku: Příměr železné opony jsem používala jako další příklad působení fetišu stability. Rovnováha strachu byla stavem ducha, ve kterém se mnozí západní politici dlouhodobě zabydleli. Budu cynická, ale železná opona mnohé na Západě pramálo zajímala a vůbec jim vlastně nevadila. Na Západě jsme přece měli, co jsme pro sebe chtěli. Co nás zajímají nějací Čechoslováci nebo Bulhaři? Sovětského svazu jsme se po tolika letech studené války a rovnováhy strachu nebáli; představa, že by na nás útočil, byla dost utopická.

Je pravda, že většina obyvatel komunistického bloku měla na rozdíl od obyvatel Blízkého Východu „sice zkreslenou, ale jinak docela dobrou představu o tom, co demokracie je a jak funguje“ (Jan Fingerland v Orientaci LN), ale to nemění nic na tom, že fetiš stability dlouhá desiteletí výborně zafungoval. Bipolární rozdělení světa bylo sice neutěšeným, nicméně docela přijatelným, statusem quo pro mnohé. Tlačit na změny bylo nepohodlné, proto se choval Západ pokrytecky, mj. 1938 a 1968.

Populismus existoval dříve i dnes. Otázka „Jste na návrat do chudoby připravení?“, když jde o omezování volného pohybu pracovníků pro nové členy EÚ, není nic jiného než rozdmýchávání iracionálního strachu. Mnohé studie ukázaly, že by k masovému exodu Čechů do Rakouska a Německa nedošlo. Kdo opravdu odejít chtěl, ten stejně odešel a restrikce obešel. Souhlasím s vámi v tom, že chudoba je relativní.

Co se týče dluhové smyčky, nevím … Souvislost s egyptskou revolucí nevidím. Západ dal třicet let Mubarakovi dost peněz, takže s novou vládou – i demokratickou – nejspíš ušetří. Z jiného, mj. politického, hlediska to samozřejmě bude méně pohodlné, budeme se muset víc zajímat a víc komunikovat. I o tom je můj článek.

Dobrou noc.

Nechme ty dětinské špičky, je to hloupé a ztráta času. Příště bychom se mohli vracet ke smysluplné výměně, ledaže bys Zai jian myslel smrtelně vážně (Google mi pomohl).

Situace Západu při pádu železné opony byla zcela odlišná od té dnešní. Západ byl na vrcholu sil, bohatý, jako nikdy předtím. Dějinná náhoda mu přihrála šanci zatlačit hlavního nepřítele – Rusko. Zlikvidovat cordon sanitaire a stanout na jeho hranicích. Vždyť i válka se Srbskem se vedla kvůli zatlačení ruského vlivu. Politický zisk velký a na náklady se hledět nemuselo. Ostatně – tu Východní Evropu si zčásti koupili. Dokonce to bylo levné, prodávající byl nezkušený nebo úplatný (viz causa Alexandr Novák).

Tehdy jste ještě výroky rakouských politiků mohla považovat za populistické.

Uplynulo 20 let a celá Evropa si utahuje dluhovou smyčku kolem krku jen proto, aby se ještě chvíli nepoznalo, že chudneme. Ono to totiž už začalo a šťastní budiž ti, kteří to nepocítili. Víte snad o nějakém evropském státě, který loni snížil, nebo aspoň zastavil své zadlužování? Kde vezmou na splátky úroků, než od Vás?

Chudoba je jednak relativní (třeba ve srovnání se Somálskem jsou naši bezdomovci knížata), jednak postupuje pomalu. Je plíživá, zvykáme si na ni.

Zbohatnutí jedněch nepřinese zchudnutí jiných? Ale ano, jednoduše proto, že některých surovin není dost pro všechny. Příkladně ropy, ale i mnoha kovů, třeba wolframu. Bez něj ani nepojedete vlakem. Koukněte, jak šplhá vzhůru:
http://www.metal-pages.com/metalprices/tungsten/

Vyčetla jste mi, že bych jinak mluvil, kdyby šlo o moji zemi. Ono o ni už dvakrát šlo. V roce 1938 a 1968. V zájmu „stability“ byly ze Západu slyšet leda tak „rozhořčené protesty“. Pamatujete?

Ptala jste se, jaká že by mohla být ta válka. Třeba o Suez. Nepřekvapilo by mě, kdyby při přerušení plavby nějaké „mezinárodní síly“ průplav obsadily a provozovaly ho pod okupační správou.

Teď prostě nejsou peníze na financování dalších zárodečných demokracií. Obávám se, že nejmíň 10 let se to nezlepší. Egypťané si budou muset pomoci sami.

Jsem realistická idealistka, rozhodně nejsem naivka, která neví, jak to chodí. Pragmatismus a sobectví většinou zvítězí.

Jsou samozřejmě lidé, kteří se snaží něco pro humanističtější svět udělat (byť „jen“ na úrovni NGO), není jich zas tak málo. Ani mezi politiky ne, proto nemám ráda plošné odsuzování politiků. Svět ani člověk nejsou černobílí a proto nenajdeš prakticky nikoho, kdo by byl jen svatý, ani v dějinách ne. Hodnocení mravnosti se také odvíjí od ideologického východiska hodnotitele a to je značná proměnná. Řada politiků se podílela na oportunistických rozhodnutích a zároveň přijala občas nesobecká, „humanistická“ rozhodnutí.

Nabízím ke zvážení jedno kritérium pro rozlišení pragmatiků a idealistů (předsudečné, jak jinak): Kdo je v politice „od plenek“ (tedy hned po škole), je pouhý pragmatik, technolog moci. Kdo má za sebou akademický, kulturní či podnikatelský úspěch, u toho lze očekávat idealismus. Proč by jinak opouštěl svou úspěšnou kariéru a riskoval v podniku s tak nevypočitatelným šéfem, jakým je Průměrný Volič?