Ano, to je jádro problému: dnes si myslíme, že máme (nebo můžeme mít) všechno pod kontrolou. Z toho vyplývá vysoce stresující nárok na nás samotné udělat všechno perfektně, neudělat chybu. Projevuje se to nejen ve výchově dětí, ale všude, počínaje od kultu krásy až po posedlost pracovním úspěchem.

Nejsem zastáncem pasivního příštupu, totální oddanosti osudu nebo útěku do iracionálna. Jsem zastáncem realistického přístupu: co smíme legitimně od sebe a od jiných očekávat, aniž bychom si perfekcionismem zkazili život?

dospívám k podobnému přesvědčení – že ze sebe nelze udělat matku podle příručky – že se stejně děti nejvíc pozorují, jak se rodiče sami chovají a tomu se snaží připodobnit nebo naopak co nejvíc vzdálit – takže si myslím, že je zapotřebí „jít příkladem“ a žít „autenticky čestně a spokojeně“ – přičemž ta autentičnost a spokojenost je stejně podstatná jako ta čestnost/správnost/rozvíjející tvořivost/důslednost/spravedlnost…

díky za článek 🙂

P.S. předpokládám, že takto nějak uvažovala o následujících generacích i generace mých rodičů, možná ještě více generace prarodičů a pra pra …

Nejsem pesimista, nicméně mám asi příliš idealistické představy a proto v konfrontaci s realitou mi to někdy vychází i se záporným znaménkem. Ale to je relativní – kdybych slevil z ideálů, hnedle by se to přehouplo do plusu.

XCUK => generace X, Co nám ještě UKáže

na tom neco bude-my jsme byli 4 deti-kdyz padla opona pred 20 lety a mne bylo 17, tak jsme zacali jezdit stopem po Evrope, pak po svete-nasi se samozrejme trosku bali, ale nikdy nam nebranili-vzdycky jim totiz zbyl nekdo doma(-: Byt jedinackem, tak nevim nevim…. Na druhou stranu k zodpovednosti jsme byli vychovani tim, ze jsme vyrostli na vesnici a vzdycky jsme meli nejake pracovni povinosti(suseni sena, krmeni zvirat, pozdeji stavba domu). To je take mozna dneska jeden z problemu-deti nemusi pracovat, nemaji prilis povinosti(mimo skolu samozrejme)
Je to tak, doba se za poslednich 20 let hodne zmenila.(-:
Mne se zda, ze taky bude potreba deti naucit, ze se da zit velice jednoduse-to by pro ne do budoucna v tomhle komplikovanem svete mela byt velika vyhoda.

Odmítání … toho se vlastně nebojím. Neočekávám, že mi děti budou v dospělosti volat každý den nebo každý týden. Budou mít svůj život, a já jim do něho nebudu ani nesmím mluvit. Že by mi mohli mít některé věci za zlé? I s tím budu muset žít. Rodič nesmí očekávat návrat investic. Rodičovství je hluboce altruistická záležitost.

Četla jsem, že v dnešní době, kdy od všeho a všech, i od sebe, tolik očekáváme, mají rodiče docela problém pouštět mláďata do světa a neřídit je na dálku. Také jeden z aspektů kultu dětí.

Díky za reakci.