Skutečnost, že člověk není uzpůsobený na víc než jedno mládě zároveň (spontanně vzniklá dvojčata jako naše jsou rozmarem přírody), jsem pocítila nejvíc po porodu. Dvojčata byla lehce nedonošená, lékaři rozhodli, že těhotenství z důvodu podezření na preeklempsii a dalších indikací „ukončí“. Teprve po porodu nastaly krušné časy. Den a noc děti křičely, vůbec jsme se nevyspali. Mrzelo mne, že jsem se nemohla věnovat každému zvlášť tak, jak by to potřeboval a jak bych si to přála. Pořad čekal ten druhý vedle a plakal.

Chození po opuštěných horách mě velice zajímá, to mám ráda.

K dobrodružství: nešla jsem do vztahů s tím, že chci zažít třiměsíční emocionální horskou dráhu. Ale zajímala mne … řekněme jistá exotika. Můj antihrdina byl hodný (a nudný) Honza ze sousedství, s kterým by mě ráda viděla teta. Sen o romantické lásce byl spojen s podvědomým přáním utíkat – od vlastních nedostatků a problémů. Láska jako spasení. Že to fungovat nemůže, to se časem naučíme.

Glum dostane ještě odpověď, ale teď nemám čas. Myslím, že jsem o pár let starší než Vy, Glume, ale to není podstatné.