Ten nejspíš ještě nenastal, ale v krásném novém internetovém světé firmy Amazon se tuto středu po vysílání reportáže německé televize ARD objevily povážlivé trhliny.
V největším obchodním domě světa lze nakupovat všechno: knihy, chytré telefony, dámské střevíce a hliníkové žebříky. Levně a express, s dodáním i na Štědrý večer. Stačí kliknout. Kdo to nakonec zaplatí? Za nablýskanou fasádou internetového giganta se skrývá stínový svět, který zákazník nikdy neuvidí.
Začalo to e-mailem: „Spolu s 150 zahraničními pracovníky žijeme ve zchátralém rekreačním objektu. Nejbližší obchody jsou kilometry vzdálené. Do jedné chatičky se nacpalo 7 lidí a v suterénu restaurace nás krmí jako prasata.“
Dva reportéři německé televize ARD tomu chtěli přijít na kloub. V rekreačním středisku na severu Německa si pronajali pokoj jako regulérní hosté. Tam se seznámili se Silvinou, padesátiletou nezaměstnanou učitelkou výtvarné výchovy ze Španělska, a jejími známými. Přijeli do Německa pracovat pro firmu Amazon.
V současných podmínkách krize vypadá taková nabídka jako výhra v loterii. „Je těžké být nezaměstnaný,“ říká Silvinin krajan José, profesí inženýr. „Chcete prostě pracovat, jedno kde. Mnozí z nás vítají možnost pracovat v Německu, chtějí poznat zemi a kulturu, zlepšit své jazykové znalosti.“ Když se autobusy plné bujarých Španělů vydají do Německa, je u toho španělská televize. V tu chvíli nikdo netuší, že na místě bude všechno trochu jinak.
Těsně před odjezdem dostali najatí pracovníci zprávu, že nebudé možné smlouvu uzavřít přímo s firmou Amazon. Budou mít smlouvu se zprostředkovatelskou agenturou, za „víceméně“ stejných podmínek.
Na místě je jim předložena smlouva, kde si agentura ze slíbeného platu 1 500 eur měsíčně odečte různé „srážky“. Nechtějí to hned vzdát a vrátit se domů bez peněz. Proto podepisují smlouvu, jež je k dispozici pouze v němčině, aniž by jí mnozí pořádně rozuměli.
Pracovníci firmy „CoCo Touristik“ rozdělují a dirigují zástupy přicházejících lidí do ubytovacích zařízení. Chatičky jsou sice poměrně moderně vybavené, ale místa je v nich nedostatek. V pokojích, kam se vejde sotva víc než postel, se spí s cizím člověkem na manželské posteli. Silvina si raději lehne na gauč v předsíni.
Směna začíná o půlnoci a trvá osm hodin. Pracovníci se tlačí před autobusy, které je mají odvézt do logistického centra firmy Amazon.
Cesta trvá přibližně tři čtvrtě hodiny, často ale déle. Kdo dorazí později, má smůlu, dostane míň peněz. Stává se to pravidelně, autobusy mají často zpoždění nebo jsou chronicky přeplněné. Někteří musí proto stát. Silvina má štěstí: našla místo na sezení.
Při snídani vyslechnou reportéři rozhovor zaměstnankyně CoCo Touristik: „Vaše kecy o lidech už nechci slyšet. Počítám autobusy: 50 pracovníků – 1 autobus. Mám tu 3 autobusy a potřebuji ubytování. Všechno tu praská ve švech, sem se už nic nevejde…“
Na vánoční prodej potřebuje Amazon dodatečnou pracovní sílu. Obchody vypadají slibně, a firma si proto u agentur objedná tisíce „lidských zdrojů“, které mají v obrovských logistických centrech rychle najít, balit a expedovat objednané zboží. „Během jedné směny,“ vypráví Silvina, „naběhám až sedmnáct kilometrů. Měla jsem puchýře na nohou, ale potom jsem si zvykla.“
Po konci směny čekají lidé na autobus, který je poveze zpátky do ubytoven. Když je méně práce, skončí směna dřív a na autobus se musí čekat – občas hodiny. Někteří spí na stolech v kantýně. Doma si Silvina lehne na gauč a spí čtyři hodiny, to musí stačit. Poté začne její druhá práce: uklízet v rekreačním zařízení.
Jestli bude o Vánocích doma? „Asi ne,“ říká. Doma čekají manžel a tři děti, desetiletá dvojčata a dvanáctiletá dcera. Je ráda, že má tuhle práci a něco vydělá. Odloučení nebylo snadné, samozřejmě. „Snažím se na to nemyslet.“ Silvina zamáčkne slzy.
Mnozí sem přijeli v naději, že jim Amazon nabídne douhodobější, nebo dokonce stálou smlouvu. To se ovšem stane málokdy. Z 3300 pracovníků v logistickém centru v Koblenci mají 3100 smlouvu přes agenturu na dobu určitou, navíc umožňující okamžitou výpověď bez udání důvodu.
Výpověď může přijít kdykoli, například když si někdo na něco stěžuje. María, zdravotní sestra ze Španělska, si opakovaně stěžovala na ubytování. Muži z bezpečnostní agentury pověřené „hlídáním“ ubytovacích objektů vtrhnou do jejího pokoje a zjistí, že suší prádlo na topení, což je zakázáno. Je jí řečeno, že si má během hodiny sbalit věci a najít jiný nocleh. Před novým ubytováním již čeká auto bezpečnostní agentury, reflektory jí svítí přímo do očí. „Bylo to děsivé. Nic neudělali, jen tam stáli a dlouho na mě svítili.“ Další den se dozví, že dostala vyhazov i v práci. Bez udání důvodu.
Muži z bezpečnostní agentury jsou ostří hoši. Nosí černé bundy, kozačky a vojenský sestřih. Někteří nosí i mikiny značky Thor Steinar. Pracují pro agenturu s názvem H.E.S.S. Podobnost se jménem neonacistické ikony a Hitlerova zástupce Rudolfa Hesse je samozřejmě čistě náhodná.
„Security“ je všude: ve vestibulu, u cigaretových automatů, u baru. Tam se rozdávají instrukce. „Dnes bychom si měli posvítit na chaty 41 a 42,“ říká jeden. Muži pozorují vše, i v kantýně se jí pod dozorem. Při odchodu se kontrolují tašky, kdo si vzal housku s sebou, porušil pravidlo. Pravidel je mnoho a kontrola je možná kdykoli a kdekoli. „To je náš dům, tady platí naše pravidla. Vy musíte dělat, co vám říkáme.“
Pár dní před Vánocemi se mluví o propouštění. Nic bližšího se ale neví. Silvina je přetažená, už dva dny nespala. „Slyšela jsem, že si máme do jedenácti sbalit věci. Ale nikdo neví, co bude.“ Poté jede na směnu. Bude to skutečně její poslední. Ráno dostane výpověď. Vánoční obchod nebyl tak výnosný, jak se čekalo, a firma okamžitě zareagovala. Nepotřebné lidské zdroje se vyexpedují zpět, tak jako nepotřebné zboží. Nakonec bude Silvina o Vánocích přece jen doma.
***
Reportáž ARD: Ausgeliefert! Leiharbeiter bei Amazon | Reportage & Dokumentation | ARD